Že chci svou porodní asistentku, jsem věděla už od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Na miminko jsme se obrovsky těšili a já věděla, že jsem velký „řešič“ a perfekcionista. Chtěla jsem mít vedle sebe člověka, který mě dokáže uklidnit a všechno mi v klidu vysvětlit. Tím člověkem se pro mě stala Jana. Ať už jsem přišla s jakoukoliv informací, kterou jsem si někde přečetla, nebo s otázkou, vždy mi řekla svůj názor, ale nikdy mi ho nevnucovala. Díky ní jsem byla klidnější. Spolu s partnerem nás na několika schůzkách připravila k porodu a nastínila nám i to, co nastane potom. Informace podávala jasně a přizpůsobovala se našim otázkám. Prošli jsme opravdu všechno – od přípravy na porod přes samotný porod, šestinedělí, kojení až po péči o miminko.
Ke konci těhotenství jsem u Jany byla i na masáži. Byla to pro mě obrovská úleva – pro hlavu i pro tělo. S blížícím se porodem jsem měla stále spoustu otázek, na které mi Jana znovu a znovu trpělivě odpovídala a dodávala mi pocit klidu. Celé těhotenství jsem pracovala na tom, abych byla fyzicky i mentálně v kondici. Kromě cvičení, masáže hráze a napářky jsem se hodně soustředila i na svou mysl. Napsala jsem si afirmace, které jsem si před porodem každý den četla. A hlavně jsem si dovolila soustředit se sama na sebe. Věděla jsem, že „zdravotnické“ záležitosti bude mít pod kontrolou Jana, které můžu plně věřit.
Můj porod byl silný a intenzivní prožitek. Jako člověk, který všechno plánuje, jsem těžce nesla, když jsem do termínu neporodila. Kamarádky totiž téměř všechny rodily dřív. Ale jak mi Jana několikrát řekla – porod začne, až bude vše připravené. S touto myšlenkou jsem tři dny po termínu usedla nad napářku a pustila si playlist připravený k porodu. Když jsem se zvedla, už to začalo. Praskla mi voda a já psala Janě. Následoval přesun do Vyškova, kde už na nás čekala. Po příchodu na porodní pokoj jsem se ponořila sama do sebe. Vlny přicházely a odcházely. V ruce jsem držela hřeben a opakovala si, že s každou další vlnou jsem blíž k našemu miminku. Soustředila jsem se na dech, jak jsem si natrénovala, a věděla jsem, že jsem v bezpečí. Měla jsem u sebe Janu i partnera. Stačilo mi vědět, že tam jsou. Vlny jsem prodýchávala na žíněnce v kleku, na míči ve sprše, ve vaně, na posteli i u lana. Čas jsem úplně přestala vnímat. Přítel mi byl neustále nablízku – podával mi pití, držel sprchu, hladil mě, četl afirmace, v závěru mě povzbuzoval. A někdy prostě jen byl. Díky tomu jsem se mohla plně soustředit sama na sebe a na svůj intenzivní, nezapomenutelný prožitek. Velké finále jsem si představovala jinak – ve vaně nebo ve dřepu opřená o přítele. Nakonec si náš syn vybral postel. Porodila jsem tedy za velkého povzbuzování Jany i partnera vleže na boku. Když se mě někdo zeptá, jaký byl můj porod, říkám, že byl intenzivní a nezapomenutelný. Jakmile jsem našeho malého měla poprvé na sobě, nechápala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že se do mě mohl vejít. Byla jsem na sebe obrovsky pyšná, že jsem to zvládla.
Po příjezdu domů z porodnice jsme se s Janou domluvily na první poporodní návštěvě. Přijela k nám, zkontrolovala mě i malého a pomohla mi zorientovat se ve spoustě informací, které jsem dostala z různých stran. Znovu mě uklidnila a ujistila, že to, co dělám, je správně. Obrovskou pomocí pro mě bylo, že mi ukázala, jak kojit tak, aby mě prsa opravdu nebolela a aby to bylo pohodlné pro mě i pro malého. Do té doby jsem kojila se zatnutými zuby – hlavně abych kojila. Ukázala mi taky správnou manipulaci s miminkem, péči o pokožku a všechno, co jsme si teoreticky řekli během přípravy, mi předvedla prakticky.
Když Jana od nás odjela, cítila jsem obrovskou vděčnost a klid. Vděčnost za to, že si můžu její péči dovolit. Přála bych si, aby „svou“ Janu mohla mít každá žena – před, při i po porodu. Je to nevyčíslitelná pomoc. Je až neuvěřitelné, jak se z neznámého člověka může stát někdo blízký, s kým sdílíte jeden z nejintimnějších a nejkrásnějších momentů svého života.
Po zjištění, že jsem po druhé těhotná, mé myšlenky okamžitě sklouzly k tomu, že chci rodit ve Vyškově a mít svoji porodní asistentku, stejně jako u prvního porodu. Porodní asistentka, která mě doprovázela k prvnímu porodu, byla tou dobou na mateřské dovolené, tak jsem velice brzy kontaktovala právě Janu.
Již při první schůzce jsem věděla, že moje volba byla správná, Jana mi svou osobností a projevem velice sedla, a tak jsme si podaly ruce a těšily se na společnou cestu těhotenstvím a porodem. Moje těhotenství bylo bez potíží a komplikací, tak jsem se s Janou viděla párkrát jen na konzultaci, ke konci těhotenství jsem využila její nabídky na těhotenskou masáž. Vždy jsem ale věděla, že se na ni mohu kdykoliv obrátit.
V náš den D jsem hned ráno měla kontrolu u svého gynekologa, který naznal, že bych už mohla velice brzy porodit, a tak jsem tuto informaci hned psala Janě. Celé dopoledne mě provázely poslíčky, a když odpoledne ustaly, říkala jsem si, že to byl pouze planý poplach.
O půl desáté večer ovšem z ničeho nic přišly pravidelné kontrakce, které jsem si začala měřit a zhruba po hodině psala zprávu Janě, že mám kontrakce cca po 4 minutách. Její odpověď byla jasná: “Jeďte už do porodnice, sejdeme se tam.” Kolem 23. hodiny mi tedy Jana udělala příjem, natočila monitor a šlo se na porodní box. Nutno podotknout, že kontrakce byly hned ze začátku celkem silné, a tak velmi brzy po příchodu na porodní box jsem je musela už zhluboka prodýchávat.
Na porodním boxu mi Jana pustila aromalampu, uvařila čaj a nechala dostatek prostoru s manželem, zároveň však dostatek ujištění, že je tam se mnou a pro mě. Stejně jako u mého prvního porodu, tak i tentokrát mě provázely střevní potíže, zvracela jsem, a já se cítila celkem brzy vysílená. Jana mě uklidňovala, že všechno postupuje hezky a budu mít brzy chlapečka v náručí.
Čas plynul, vystřídala jsem několik poloh, dala si sprchu, strávila nějaký čas ve vaně, nakonec jsem skončila v poloze v leže na boku, voda mi stále nepraskla. Jana mi udělala vyšetření a řekla mi, že jsem otevřená na 6-7cm. V ten moment mi to přišlo hrozně málo, přišlo mi, že to trvá nějak dlouho. Síly docházely, opouštěla mě naděje a vidina brzkého konce. Jana mě ale uklidňovala, že je vše na správné cestě. Najednou přišla hodně silná kontrakce, která mě přinutila zatlačit a v ten moment mi praskla plodová voda. Pak už to byl dost fičák, během pár sekund jsem ucítila hlavičku, a na další kontrakci byl maličký venku. Bylo 2:25 ráno, a přestože jsem celou dobu měla pocit, že to trvá celou věčnost, byla jsem velmi překvapená, že celý porod trval “jen” 5 hodin. Seběhlo se to pak hrozně rychle. Ale ten pocit, kdy mi dala Jana malého do náruče, byl stejně krásný, jako když jsem před třemi lety dostala do náruče naši prvorozenou dceru.
Během našeho dvouhodinového bondingu jsme byli já i maličký zkontrolováni doktory, porodila jsem placentu, poté proběhlo nějaké drobné šití. Nakonec mi Jana pomohla do sprchy a zavedla nás na pokoj, kde nám začalo naše nové životní dobrodružství.
Chtěla bych Tobě, Jani, z celého srdce poděkovat, že jsi nám pomohla přivést na svět toho drobečka, který doplnil chybějící díleček naší teď už kompletní rodiny.
Když jsem podruhé otěhotněla mísila se ve mně spousta pocitů, od radosti po strach. První těhotenství bylo docela vymodlené, takže teď to bylo pořádné překvapení, když to přišlo samo znenadání. Od samého začátku jsem věděla, že chci porodní asistentku, se kterou si vše prožiju a budu ji znát. U prvního porodu jsem měla jako doprovod Elišku Ž., která byla skvělá, ale kvůli dětem musela na čas tuto profesi opustit. Doporučila mi, ale pár porodních asistentek, na které se můžu obrátit. Nakonec jsem vybrala Janču R., protože jsem věděla, že bych chtěla opět rodit ve Vyškově, kde Janča komunitně působí.
Janča se mi líbila hned od první schůzky u ní doma. Vzhledem k tomu, že těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací, viděli jsme se asi třikrát před porodem. Vždy to bylo moc milé setkání. Ještě jsme se domlouvaly na předporodní masáž, ale ta nám nakonec ani z jedné strany nevyšla. Janča těsně před termínem mého porodu onemocněla, tak jsem měla trochu strach jak to celé dopadne.
Nakonec si ale miminko na Janču počkalo. V den termínu porodu se nic moc nedělo, i když poslíčky mě navštěvovaly snad už poslední tři týdny. Den po termínu porodu jsme se rozhodli vydat miminko popostrčit na boskovické Husí slavnosti, kde měla koncert naše oblíbená kapela Poletíme?. Na koncertě jsem sice nepogovala, ale i v sedě jsem se vrtěla do rytmu chytlavých písniček a po koncertě jsme si ještě vyšlápli na zříceninu místního hradu. Další den ráno mi pak odešel zbytek hlenové zátky, která začala odcházet už pár dní předtím. Tentokrát už byla i s krví. Se starším synem jsme si nachystali snídani a já psala Janči zprávu, že odešla zátka, ale nic moc se zatím neděje. Ale už během snídaně jsem začínala cítit něco, co připomínalo jemné kontrakce, zatím ale jen trvající velmi krátce a v nepravidelných intervalech. Po snídani jsem si lehla a hrála si se synem. Ale pořád to nechtělo přejít. Nakonec jsem zavolala manželovi a Janči, že se asi něco děje, ale zatím je to hrozné slabé. Janča mě poslala do vany, což byl trochu boj se starším synem, protože chtěl jít do vany taky. Ve vaně se kontrakce lehce prodloužily a zpravidelnily. Zavolala jsem tedy Janči a manželovi a domluvili jsme se, že zanedlouho vyrazíme do porodnice. Ještě jsem dobalila pár věcí do porodnice a taky knížky pro staršího syna, ohřála si vývar z mrazáku, který jsem si ještě mezi kontrakcemi stihla sníst a zbytek jsem zabalila sebou do termosky.
Vyrazili jsme něco po poledni a cestu z Kuřimi do Vyškova jsme zvládli za 35 minut, krása. V to jsem ani nedoufala. Po cestě už jsem si kontrakce musela víc prodýchávat, ale zatím to šlo i v poloze v sedě a mezi nimi jsem ještě krmila staršího syna chlebem s paštikou, co si nesnědl k snídani. Ještě než jsme vyrazili volali jsme mým rodičům, kteří to mají k nám 2 hodiny cesty, aby vyrazili, protože měli hlídat našeho staršího syna. Když jsme dorazili do porodnice měli ještě hodinu cesty k nám před sebou.
V porodnici už na nás Janča čekala. Převlékla jsem se do erární košile a Janča začala natáčet monitor, mezitím se mě mezi kontrakcemi různě vyptávala a vykládali jsme si. Manžel se synem se tak nějak míhal kolem. Za nedlouho mi přišla paní doktorka udělat ultrazvuk a vyšetřit mě. Paní doktorka byla mladá a nejspíš nová, takže pak přišla ještě další, ale obě byly moc milé a respektující. Nechaly mě prodýchat kontrakci, jak jsem potřebovala a pak teprve pokračovaly ve vyšetření dál. Byla jsem otevřená na 2 cm, ale Janča mě varovala, že to neznamená, že to nemůže jít rychle. Měla pravdu. Ještě jsme s Jančou probírali zda podat antibiotika kvůli pozitivnímu záchytu streptokoka a nakonec jsem se pro ně přece jen rozhodla.
Přesunuli jsme se na porodní sál, který byl krásně zařízený, prostorný a s vanou, která se už napouštěla. Stále byl s námi starší syn, ale já hned po příchodu ze sebe shodila erární košili, nahaté mi bylo líp a vrhla se na čtyři na žíněnku. Kontrakce začínaly sílit. Janča ještě připravila flexilu na zajištění žíly. Napíchnout se jí podařilo mezi kontrakcemi až na druhý pokus a po vykapáni infuze s antibiotiky už jsem se mohla přesunout do vany. V té chvíli už volali naši, že jsou tady. Rozloučila jsem se tedy se starším synem a přesunula se do vany.
Vše se začalo velmi zintenzivňovat a kontrakce se mezi sebou zkracovaly. Manžel mi masíroval bedra, to velice pomáhalo a mezi kontrakcemi mě objímal a vytvářel bezpečný prostor. Přítomnost Janči mě velice uklidnovala, takže jsem se mohla zcela ponořit do porodního procesu. Vše se zrychlovalo a zintenzivnňovalo, Janča mě někdy v průběhu jednou vyšetřila, dle jejích slov to postupoval rychle. Pak už jsem pomalu začala cítit jemné pálení a nutkání tlačit. Janča mě v tom podporovala. Fáze tlačení už pak netrvalo nikterak dlouho, ale o to byla intenzivnější. S prvním synem si to takto vůbec nepamatuju, ale měla jsem nástřih, takže to bylo možná proto. Úplný závěr, kdy se hlavička tlačila přes hráz, byl tak intenzivní, že jsem myslela, že se snad roztrhnu až bůhví kam, až jsem vyjekla: “Jani, pomoc”. Janča mi jen trochu usměrnila dýchání a přidávala podporující slova, že si vedu dobře a je to takto v pořádku. Ještě se mě i snažila navést do startovací pozice, zatímco já byla v kleku a na čtyřech, ale už to pro mě bylo nemyslitelné se nějak přemístit, byť jen posunout nohu dopředu, a tak mě do ničeho netlačila. Do celého procesu zasahovala Janča opravdu jen minimálně a hlavně držela bezpečný prostor a kontrolovala průchod miminka porodními cestami.
Ten pocit když se pak miminko narodilo a Janča jej ve vodě chytla a dala mi ho na sebe byl nepopsatelný, tisíce pocitů úlevy, vděčnosti, radosti a štěstí. Manžel byl taky velmi dojatý. Celé to od příjezdu do porodnice trvalo asi jen tři hodiny. Narodil se nám malý plaváček.
Radost a úlevu mi nedokázal vzít ani fakt, že miminko bylo po porodu hypotonické a tak mu po krátké masáži po zádíčkách, kdy moc nereagovalo, musela Janča přestřihnout pupečník a lékaři si jej odnesli. Ale ještě než jej odnesli miminko už otevřelo očičko a něco zaskřehotalo. Janča šla s nimi, ale hned byla zpět a hlásila, že miminko se hned, jak jej položili, vzpamatovalo a můžeme si ho vzít zpátky. Takže nakonec i apgar skóre dostalo pěkné 9-9-10. Pak už mi manžel donesl na porodnické lůžko, kam jsem se zatím z vany přesunula, Jonáška, našeho druhého syna.
Janča pak zkontrolovala poranění, bez kterého se to bohužel neobešlo. Byla to ruptura 2.stupně. Janča se mě pak ještě dotázala, zda píchneme oxytocin kvůli porodu placenty, ale já chtěla počkat. A za chvíli už jsem cítila mírnou kontrakci a na další už se narodila i placenta a já si přitom v klidu ležela s Jonáškem na hrudníku. Krvácení bylo v normě, takže žádný oxytocin nebyl nakonec potřeba. Pan doktor mi pak ránu po poranění v lokální anestezii zašil.
Dvě hodinky jsme si mohli opravdu nerušeně užívat bonding nového člena rodiny. Janča musela trochu pomoct s prvním přisátím, protože se Jonymu do něj moc nechtělo, ale nakonec to zvládl pěkně. Protože, už byl večer donesla mi Janča večeři a pak mi pomohla do sprchy a doprovodila nás na porodní pokoj. Stejně jako u prvniho porodu mi přišlo, že porodní asistentky jsou prostě andělé. Kvůli možné nákaze streptokokem, protože antibiotika se za ty dvě hodiny od podání nestihly k Jonáškovi dostat, jsme pak v porodnici zůstali ještě necelých 48 hodin a poté šli domů po ambulantním porodu.
Janča nás další den po příchodu navštívila doma, pečlivě zkontrolovala mě i Jonáška. Překvapilo mě kolik věcí dokáží porodní asistentky zkontrolovat a jak velké mají znalosti. Nevím tedy jestli všechny, ale Janča určitě má. Nakonec udělala ještě odběr z patičky a zkontrolovala kojení a pak už jsme se s velkými díky rozloučily.
Moc Janči děkuju za krásně prožitý porod a veškerou péči kterou mi věnovala a vřele ji doporučuji všem budoucím maminkám. Děkuji mému manželovi, že mi byl opět obrovskou oporou a bezpečným přístavem, bez něj bych to tak dobře jen těžko zvládla. Mým rodičům, díky kterým jsem věděla, že i o našeho prvního syna je skvělé postaráno a nemusela jsem se o něj strachovat.
Děkuji fyzioterapeutkám Verči Kornerove a Zuzaně Strakové, které mě provázeli v těhotenství a při přípravě na porod. A Veronice Johánkové, za její kurz Dvě duše na jógamatce, který se už podruhé stal mým skvělým průvodcem těhotenstvím a velmi mi pomohl s přípravou k porodu.
Individuální a laskavá péče v těhotenství a při porodu je pro mě naprosto klíčová pro vlastní duševní pohodu. I proto jsem při zjištění druhého těhotenství kontaktovala porodní asistentku dříve, než jsem vůbec došla na gynekologii. A jsem moc ráda, že si mě Jana, jako svůj poslední doprovod před letní pauzou, vzala do péče.
Předporodní setkání byla plná pohodové atmosféry a i starší dítě se těšilo na návštěvy u „tety, co jí dělá čaj s medíkem“. Až do třetího trimestru, který těhotenství pro několik komplikací přetransformoval na „rizikové“, což na mě působilo dost stresově. Tady jsem velmi ocenila Janin uklidňující a zároveň racionální přístup. Zintenzivnily jsme četnost předporodních návštěv a snažily se moje tělo i hlavu hodit co nejvíc do pohody, a ač bylo třeba i několika lékařských intervencí, měsíc před porodem už jsem se cítila zase úplně v zenu a jen se těšila na den D.
Ten se ohlásil pozvolným odtokem plodové vody. Bylo brzy ráno, a tak jsem se vrátila do postele zkusit ještě prospat. Kontrakce nastupovaly velmi pomalu a pozvolna, celé dopoledne jsem strávila pohodovým válením se v posteli. Jelikož byl první porod velmi rychlý a dojezd do porodnice máme asi půl hodiny, byla jsem s Janou domluvená, že se nejprve potkáme u nás doma a společně vyhodnotíme ideální timing odjezdu do porodnice. Jelikož je však můj muž ze zintěnziňujících se kontrakcí a mých vtípků o tom, že potřebuji na záchod, docela nervózní, domlouváme se, že pomalu vyrazíme rovnou do porodnice a potkáme se až tam. Při prvním porodu byl pobyt v nemocnici krátký, ale docela stresový. A mám obavy, že teď by byl stresový jen delší dobu, a tak z tohohle rozhodnutí nejsem nejnadšenější a kontrakce na to reagují regresí tak velkou, že si ve Vyškově i dojdu od hlavního vstupu až do porodnice v klidu pěšky. Jsme tu, Jana nás vítá a můžu si vybrat náš porodní pokoj. Přijde mi, že tam budeme fakt dlouho, nic moc se neděje a cítím se nějak moc v pohodě.
Ale tady přichází ta změna – je o mě skvěle postaráno, Jana mi nachystá napářku, dostanu masáž a vždy přijde s něčím dalším/novým, co bych mohla vyzkoušet. Připadám si jak na wellness, rozhodně lepší, než ležet doma v posteli! 😀 Všude je klid, miminko má dobré ozvy a nikdo mě do ničeho netlačí, můžu si tam jen být, prožívat a užívat. Dám si sluchátka, pustím nachystaný porodní playlist a funguju si ve svém vnitřním světě, ponořená do toho okamžiku. Natolik, že svého muže pošlu na hodinu pryč. Během té hodiny se porod postupně rozjíždí, můj porodnický sen bylo dát si vanu a rajský plyn, je tedy nejvyšší čas se do ní přesunout. Teplá voda zafunguje natolik, že raději muži volám, ať se už vrátí, aby finále stihnul 🙂 Přesouvám se z vany na žíněnku, zkouším i ten rajský plyn, ale už do něj nejsem schopna správně dýchat, a tak nemá efekt. Pak už jen chytám muže za ruku a bez nějakého extra tlačení nechávám miminko si samo najít cestu ven. Pamatuji si, že mě překvapuje, jak dlouho „ring of fire“ a vyklouznutí ramínek po hlavičce trvá (oproti prvnímu porodu, kde to pro epiziotomii byl fičák). It´s done, pět hodin po příjezdu do porodnice vítáme nového člena rodiny. Pět hodin, které jsem chtěla strávit spíš vegetěním doma a nakonec jsem nadšená, že jsem je mohla prožít tady a takhle. Je mi úplně jasné, že pokud někdy budu ještě rodit, tak bych to chtěla prožít zase takhle:)
Po porodu nastává totální euforie a pohoda při bondingu, kterou pak na chvíli přeruší placenta, která nechce ven. Chvíli jsme jako v pohádce tahali řepu, jen místo řepy se několik lidí snaží vytáhnout placentu. Dokonce na to znovu dostanu rajský plyn, tentokrát už ho dokážu dýchat správně a užiju si na něm chvilku extra euforie 🙂 Placenta nejde, přichází celková narkóza a vyndání na operačním sále. A je mi to úplně jedno. Jedu si na poporodním hypu, na sále vtipkujeme, miminko mezitím bondinguje s tátou a za pár minut se všichni společně přesouváme na poporodní pokoj.
Tohle těhotenství i samotný porod bylo dost jiné, než jsem původně očekávala. Přineslo mi několik překážek i skvělých zážitků a ukázalo mi, že tohle se plánovat fakt moc nedá. Zpětně však porod hodnotím opravdu jako nejpozitivnější highlight celé téhle zkušenosti.
Timotej se narodil, když se svět pomalu probouzel a venku zpívali ptáci. Náš porodní příběh začal ještě před první kontrakcí. Od začátku těhotenství jsem toužila po tom, mít vlastní porodní asistentku. Sama sebe totiž znám, a vím, že je pro mě těžké přijít do neznámého prostředí a setkat se s neznámými lidmi. Porod sám o sobě byla pro mě jako pro prvorodičku jedna velká neznámá, a proto jsem si přála mít u porodu kromě svého muže také ženu, vlastní porodní asistentku. Před porodem mě Jani seznámila s chodem vyškovské porodnice, se zvyky a obecnými informacemi kolem porodu. S mužem jsme tak mohli být prakticky připravení. Čím více se přibližoval termín porodu, tím více jsem ocenila masáže, kontrolu miminka, vlídné slovo, podporu a ujištění, které mi Jani poskytla. Odcházela jsem vždycky zrelaxovaná, plná úlevy a naděje. Když přešel oficiální termín porodu, Jani mě opět dokázala uklidnit, že má miminko svůj čas a nabídla mi možnosti, jak chlapečka přivolat přirozeně. Ještě ten večer přišla první kontrakce.
První hodiny jsme strávili doma s mým mužem. Kontrakce začaly nejprve po 10 minutách, po dvou hodinách přicházely co 5 minut. Po telefonické domluvě s Jani jsme vyrazili do porodnice. Během porodu mě chodila kontrolovat, dopřála nám však dostatek soukromí. Jak se schylovalo k velkému finále, pomáhala mi do různých pozic, zapojila muže a podporovala mě. Moji silnou vzpomínkou je, když ve fázi, kdy jsem pro bolest už nedokázala moc vnímat okolní svět, otevřela Jani okno a já slyšela venku zpívat ptáky. Přišlo ráno. A s ním i náš 4 kilový chlapeček.
Sama jsem drobné postavy a Timotej byl na mě dost veliký, porod se bohužel neobešel bez poranění a krevní ztráty. Ještě večer bylo navíc nutné zašité rány upravit.
Péči porodní asistentky jsem tak uvítala i následně v šestinedělí. Jani mi přišla domů zkontrolovat hojící se poranění, poradila s péčí o miminko i kojením. Pomohla zahnat chmury, dokázala mě uklidnit a dodala mi odvahu do dalších dní. Byla důležitou součástí naší cesty.
Po zjištění, že jsem podruhé těhotná, jsem věděla od počátku, že chci rodit ve Vyškově se svojí porodní asistentkou. První syn byl taktéž narozený ve Vyškově, nicméně v létě, kdy se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by měl volno, a nakonec jsem rodila s dulou, se kterou jsme si ne zcela sedly. A já cítila, že je pro mě podstatné, aby u porodu byl člověk, kterého dopředu poznám, kterému důvěřuji a můžu se na něj kdykoli obrátit.
Jana měla v mém termínu porodu volno a v průběhu těhotenství jsme se třikrát osobně setkaly. Sdělila jsem jí svůj první porodní příběh, svoje představy o druhém porodu i nejistoty, které mě provázely. Velmi mi vyhovoval Janin styl práce. Je racionální, nohama na zemi, dokáže vyslechnout, podpořit, ale do ničeho nenutí a nenabízí žádné zázračné postupy ani rady, které musí těhotná žena dělat, aby dobře porodila (což jsem zažila právě u duly a prvního porodu).
Moje těhotenství probíhalo bezproblémově, takže jsem Janu v tomto období zas tolik nevyužila, nicméně bylo fajn vědět, že kdybych si nevěděla rady, můžu jí zavolat.
Vzhledem k tomu, že můj první porod byl poměrně rychlý, věděli jsme, že u druhého nemůžeme moc vyčkávat. Když mi tedy den po termínu porodu začaly doma slabé kontrakce po více jak 10 minutách, manžel na nic nečekal, naložil mě do auta a jeli jsme směr Vyškov. Já předtím ještě zavolala Janě, že začínám rodit a že rovnou jedeme. Do porodnice jsme přijeli zároveň, Jana se mě hned ujala, dala mě na monitor, sepisovala dokumentaci a povídala si se mnou. Kontrakce byly stále v pohodě, vydýchávala jsem je, nicméně Jana mi s úsměvem sdělila, že jí připadám jako taková tichá voda, a že si myslí, že miminko tady brzy bude. Když mi následně provedla vnitřní vyšetření, vyvalila jsem na ni oči po informaci, že jsem otevřená na 8-9 cm! Šly jsme společně na porodní box, kde už čekal manžel. Jana nám nachystala čaj, zapnula aromalampu, nachystala věci a radila mi, jak si můžu pohybem a dýcháním ulevit. Byla se mnou celou dobu, nicméně zároveň vycítila, kdy chci být jen s manželem a nezasahovala, když jsem s ním mluvila a opírala se o něj při prodýchávání kontrakcí. Neustále jsme vtipkovali, až najednou nastaly ty „pravé“ kontrakce, které už tak dobře prodýchat nešly, a rázem bylo po vtípcích 🙂 Brzo nato jsem cítila, že už potřebuju tlačit. Jana mi nachystala k posteli žíněnku, kam jsem si klekla, a tímto způsobem i porodila. Dcera Violka byla na pár zatlačení venku. Jana celou dobu klečela u mě, podporovala mě, říkala mi jak už je porod daleko, že je venku hlavička, že čekáme na ramínka…držela mi hráz aby se neporanila. A najednou byla Violka tady s námi a já nevěřila, že už je po všem. Tři hodiny od první kontrakce doma, na několik zatlačení.
oplus_1048608
Dceru mi dali ještě v kleku do náruče a společně s novorozeneckou sestrou mi pomohli na lůžko. Jana zůstávala s námi i nadále, pomohla porodit placentu, kontrolovala zranění (žádné nebylo, uf :)), hned malé pomohla k tomu, aby se správně přisála. Zároveň nám s manželem nechala prostor na nerušený bonding. Následně mi pomohla se osprchovat, zvážila Violku a odvedla nás na pokoj.
Janu jsem následně poprosila, aby mě navštívila i v porodnici a poradila mi s polohami při kojení, protože malá od narození jevila velký zájem o papání, nicméně moje prsa hned od prvních hodin pekelně bolela. Jana přijela, poradila a následně si se mnou ještě půl hodinky povídala a sdílely jsme různé zkušenosti. Bylo to pro mě hodně příjemné setkání.
Mrzí mě, že jsem Janu nemohla mít u svého prvního porodu, který byl sice také bezproblémový, nicméně člověk byl mnohem více plný obav, otázek co dělá a nedělá správně. Zpětně vidím, že jsem měla spoustu úzkostí, které by vyřešilo jen to, mít si s kým popovídat a mít uklidnění. U druhého mimča už jsem více v pohodě, člověk už holt nemá tolik času řešit (doslova) každý prd 🙂 I tak jsem ale za Janu velice ráda, cením si jejího přístupu a pomoci.
Na svůj první porod jsem se snažila co nejlíp připravit, zjišťovala jsem si informace kde se dalo. Od kamarádek jsem slyšela o dulách i porodních asistentkách a přemýšlela jsem, zda bych si přála doprovod některé z těchto profesí. Přemýšlela jsem i o tom kde bych chtěla rodit a jak bych si přála aby přivítání našeho mimča mělo vypadat. Rozhodla jsem se, že bych u porodu ráda měla někoho koho budu znát předem, budeme spolu dopředu probírat jak by porod mohl vypadat a budu se o něj moct opřít. Rozhodla jsem se pro doprovod s vlastní PA, protože mě uklidňovalo, že by se mnou byl někdo, kdo přesně ví co a jak a dokáže nám pomoci i v těžších situacích a je tou “medicínskou” osobou. Zúčastnili jsme se v těhotenství předporodního kurzu, kde jméno Janči jako PA v Brně zaznělo na prvním místě. I na festivale Colours of Ostrava na přednášce o porodech doporučili Janču a ostatní PA z Hnízda. Když mi Janču doporučila i kamarádka, která řekla “porod s Jančou bych přála každé ženě”, rozhodla jsem se ji oslovit. A jsem za svoje rozhodnutí moc ráda.
Před porodem jsme u ní doma absolvovali několik setkání, ať už s manželem nebo já sama. Probírali jsme porod i péči o dítě po něm a kojení. Naše Soni se dlouho rozhodovala v jaké poloze se narodí, takže jsme s Jančou i zkoušeli rebozem otáčet mimčo, než se nakonec ustálila poloha hlavičkou dolů 🙂 V kontaktu jsme byly i po termínu, kdy se nic nedělo, Janča měla spoustu rad jak rozjet porod a hlavně dodávala klid, že je miminko v pořádku a prostě čeká na svůj čas. Doprovázela nás porodem ve vyškovské nemocnici. Přijela dopoledne po noci kdy už začli kontrakce, ale pak se porod zastavil. Zkušeli jsme různě zase pomoci tomu, aby porod pokračoval. Když pomohl klistýr a porod začal zase postupovat, přesunula nás Janča na větší porodní sál i s vanou a byla nám několik hodin oporou, různě mě polohovala a přenosným monitorem poté měřila ozvy miminka.
Porod sice postoupil až k otevření na 10 cm, ale dál už se nadařilo postupovat a ozvy mimča začaly padat a byl nám nabídnut císařský řez. Upřímně jsem si říkala, jestli to nevzdávám příliš brzo, protože mám v sobě trošku zakořeněné řeči z okolí, že “císař není porod” a nezvládla jsem to psychicky ani fyzicky. V ten moment mi pomohl Janči pohled a zkušenost, že už je miminko vyčerpané a doporučila by nepokračovat a opravdu na císaře jít. A jsem ráda, že jsme se s její podporou takto rozhodli a za půl hodiny se narodila naše holčička ve správném čase (nenadechla se sama a pár hodin si pobyla v inkubátoru, aby ji preventivně pomohli) a je krásná a zdravá.
Janča nás navštívila pak ještě v porodnici a pomohla mi zpracovat i těžší emoce. Pomohla nám s kojením. Přišla poté i k nám domů, podívat se na mě i miminko, jak se nám daří, zkontrolovat zda je vše v pořádku, jak jde kojení a vytáhla mi stehy po císaři… a tak celkově mám pocit, že jsem se na ní mohla s čímkoliv obrátit a s obrovským klidem mi poradila a provedla mě tím.
Pokud budu ještě někdy rodit, určitě se na ní obrátíme znovu 🙂
Ondrův příběh
Když jsem byl požádán, abych napsal náš porodní příběh, chvíli jsem se zamyslel, na čem konkrétním tuto událost vystavět, jelikož to byl opravdu POROD a komplikací bylo spoustu. Pro někoho, kdo to zažívá poprvé, je to na psychiku opravdu náročné a bohužel vám k tomu nepomůžou příběhy známých a nastudování všemožných kurzů a podcastů. Co vám ale může opravdu pomoci, je přítomnost odborníka, který vám je po celou dobu nablízku a dodává vám sílu, kterou už se vám v sobě nedaří naleznout. Co mi ale přišlo “vtipné”, že moje první myšlenka nebyla vybarvit celou událost v porodnici ve Vyškově, kde se zrodilo naše štěstí, ale paradoxně situaci až o zhruba 3 týdny později. Naše největší komplikace přišla mnohem později, než u porodu a především v momentu, kdy jsme to vůbec netušili.
Manželce začala horečka, kterou jsme považovali po kontrole u doktora za sedmou nemoc. Po zkolabování během 2.noci a zvyšování se teploty během 3.dne při nezabírání paralenu jsme situaci začali aktivně řešit obvoláváním doktorů. Neměli jsme ale štěstí a nedařilo se dovolávat. Z vyčkávání v čekárně, kdybychom netušili, kdy přijdeme na řadu, jsme měli obavu, poněvadž manželka měla podezření na silně infekční sedmou nemoc. Naštěstí jsme ale byli stále v kontaktu s Jančou, která byla velmi flexibilní a vždy naprosto pohotová, když jsme cokoliv potřebovali i po porodu. Vysvětlili jsme naši situaci a Janča bez váhání zareagovala, že nejhorší možná varianta, je zánět dělohy a bylo by vhodné ji vyloučit. Po poněkud náročném přemlouvání jsme se objednali na Obilní trh, kde byl pan doktor v první moment nedůvěřivý a manželku chtěl s její “sedmou nemocí” poslat domů. Naštěstí se ho podařilo přemluvit. Po krátké kontrole bylo jasné, že manželka musí okamžitě na operační sál na dočištění dělohy a poté zůstala v nemocnici s ATB na silný zánět. Následující hodiny i dny, kdy jsem s malou zůstal sám, nebyly ideální, ale to je podřadnější tomu, že kdybychom od Janči neměli doporučení tuto situaci okamžitě řešit, mohlo vše dopadnout úplně jinak, tak jak si ani nechci představovat. Jak poté zhodnotil pan doktor: “Já jsem měl předsudky a Vaše PA měla předtuchu.” Janča nemá jen nějaké předtuchy, ale hlavně obrovské zkušenosti 🙂
Naše Bobulka (pracovní název našeho třetího pokladu, neboť jsme se po chlapečkovi a holčičce rozhodli nechat překvapením, zda nejmladší přírůstek bude bráška nebo sestřička) měla cestu na svět specifickou a “na dvakrát”. Rozhodli jsme se s Honzou, že po dvou ambulantních porodech ve Vyškově si tentokrát ušetříme cestu a zvládneme to doma. V době, kdy jsme na začátku těhotenství hledali porodní asistentku Jana ze zdravotních důvodů nepřijímala nové klientky, ale dala nám tip na Romanu Kramnou, která byla ochotná jít k plánovanému domácímu porodu. Romanka nás prováděla celým těhotenstvím a dohodly jsme se, že k porodu by šla právě s Janou, protože je lepší, když tam budou dvě. Myslela jsem si, že mě potřetí už nic nepřekvapí, ale Bobulka se rozhodla, že příchod na svět a domácí porod potřebuje generálku, a tak ve 39.tt přišli celodenní pravidelné kontrakce a příjezd Jany s Romčou. Kontrakce ale nikam nevedly a tak se holky šly projít a Bobulka si v poklidu rozhodla ještě na svůj příchod na svět ještě počkat.
Týden po termínu porodu, ve čtvrtek 7.11. ráno jsem vypravovala děti do školy a školky a začaly dost bolestivé kontrakce. Zrovna ten den Honza zaspal a jeho probuzení mu moc nezávidím, neboť jsem ho vzbudila s tím, že zaspal, musí rychle odvést děti a mimochodem rodím. Já byla překvapivě naprosto v klidu a v krásném rozpoložení, jen jsem potřebovala akutně dostat děti z domu, abych měla klid. Když všichni odjeli a napsali jsme PA, šla jsem si dát vanu a kontrakce se hezky rozjížděly. Romanka byla od předchozího večera u porodu ve Vyškově, takže přijede prý jen Jana. Tomu jsem se jen smála, protože naše děti tendují vybrat si k porodu Janu ať chce nebo nechce, protože u porodu Klementinky před 4 lety byla Jana taky záložní na víkend, kdy moje PA nemohla, a nakonec s námi u toho byla právě ona. Takže mě ani nepřekvapilo, že to nakonec bude právě Jana, která naší Bobulce pomůže na svět. S Janou přijela úžasná dula Kristýna Beránková, se kterou jsme se seznámily ve dveřích ložnice při kontrakcích, rychle si potykaly, a za její masáž a nahřívání zad jí budu vděčná asi do smrti.
Za krátko přijel i Honza, který byl o něco nervóznější než já z toho, že jsem byla doma sama. Mě samotnou hrozně překvapilo, jak v klidu jsem byla, všechno šlo krásně, byť bolestivě kupředu. Hudba, kterou jsme spolu vybrali hrála, svíčky voněly a kontrakce sílily. Když už začaly být velmi intenzivní, problesklo mi hlavou, že už je asi trochu pozdě na změnu názoru ohledně analgetik… Protože úplně stejné myšlenky mě napadaly při předchozím porodu, věděla jsem, že už je miminko blízko. Jana celou domu jemně měřila ozvy, dávala pozor, zda je vše v pořádku, a Kristýnka mi masírovala záda a dávala studené obklady na čelo. Honza nosil nahřáté ručníky a dával mi proteinové shaky, prostě péče jak ve wellnessu.
Šla jsem ještě na záchod a tam mi praskla voda a už to jelo. Jana se mě jen zeptala, zda dojdu zpět do ložnice, na což už jsem neodpověděla, jen si klekla na všechny čtyři, protože Bobulka se drala na svět. Na pár zatlačení, s trochou Janiny pomoci (malá se rozhodla totiž jít na svět ručičkou napřed na Supermana) bylo miminko v 11:26 na světě. Nikdy nezapomeneme na ten moment absolutního štěstí, v koupelně na zemi, opřená o Honzu, jsem porodila a hned jsem si miminko přivinula na hruď a pak jsme se podívali, a zjistili, že je to holčička a Killianek s Klementinkou mají sestřičku. K překvapení přítomných jsem se asi po 10 minutách zvedla a i s Celestinkou odešla do ložnice si lehnout a pokračovat v bondingu. Za nějaký čas jsem porodila i placentu, Jana mě krásně zašila drobné vnitřní poranění a všichni jsme spolu odpočívali. S ohledem na to, že mám srovnání a šili mě po každém porodu, Janino šití bylo jediné, které jsem skutečně necítila, bylo krásně umrtvené a vše se výborně zahojilo. V porodnicích na injekcích evidentně šetří, protože jejich šití bylo o poznání bolestivější. Jana i Kristýna s námi ještě pár hodin zůstaly a Jana přijela druhý den na kontrolu Celestinky a kojení.
Další dva dny k nám přijela na kontrolu, odběr z patičky a seznámení se s miminkem i Romča, která nakonec porod nestihla. Navečer přijely i starší děti a všichni naskákali za mnou a Celinkou do postele a seznamovali se. Byl to nádherný a silný zážitek. Celý porod i další dny provázel klid, láska a to, že jsme mohli být nerušeně spolu a já jsem se cítila nesmírně posilněná. Vtipný detail, kterému se doteď smějeme je, že z našich tří dětí Celinka nejvíc miluje být doma a vždycky, když se odněkud vrátíme, tak je hrozně štastná, že je zase doma. Honza tvrdí, že je to tím, že se tu narodila, tak kam by trajdala?? Janě jsem vděčná, že do toho s námi šla, že pomohla Celince na svět a že její klid, rozvaha a v neposlední řadě obrovská odbornost a zkušenosti nás provedly tímto velkým dnem. Pokud bych někdy rodila znovu (což se asi nestane), tak jedině zase doma, zase s Janou.
