Marek 4. 11. 2020

Syn Marek přišel na svět 4. 11. 2020. Byli jsme rozhodnutí již dávno před jeho početím, že bychom chtěli oslovit k doprovázení při porodu porodní asistentku, jen jsme jako prvorodiče s žádnou neměli zkušenosti, proto jsme si nechali poradit od kamarádky, která nám doporučila právě Janču. Již od první schůzky jsme věděli, že Janča je na to ta pravá, vždy jsme od ní odcházeli v klidu a spokojení. Absolvovali jsme u ní také předporodní přípravu, vše nám sdělovala s respektem, nestrašila nás ani nic nebarvila na růžovo, žádné naše rozhodnutí nehodnotila, nechávala rozhodování na nás.

Za Jančou jsem dojížděla také ke konci těhotenství na poradnu, moje lékařka z důvodu karantény neordinovala a já jsem byla moc ráda, že nemusím shánět náhradního lékaře a mohla jsem být v péči osoby, kterou jsem znala a důvěřovala jí. S Jančou jsem se mohla otevřeně bavit o všem, nikdy jsem neměla pocit, že by se na mě dívala skrz prsty a našla jsem u ní vždy pochopení.

Marek se narodil 40+3, do Vyškova jsem nestihla jet ani jednou na vyšetření, byla jsem tam pouze na registraci a pak až u porodu. V den, kdy začaly kontrakce, jsme Janči napsali zprávu, aby věděla, že se něco děje a byla připravena. Nebyla jsem si ale nejprve jistá, zda nejde o poslíčky a chtěla jsem počkat, až budou pravidelnější. Po několika hodinách manžel i přes moje naléhání, myslela jsem si, že to ještě nemůže být ono, napsal Janči, která za námi přijela. Po vyšetření zjistila, že je nejvyšší čas na přesun do porodnice a pro jistotu jela autem ihned za námi. V porodnici jsem se setkala s lékařkou pouze při příjmu a na konci porodu, jinak jsme v místnosti byli pouze my rodiče a Janča za námi docházela, ale nechávala nám soukromí. Byla nastavena atmosféra, kdy jsem se cítila naprosto bezpečně a mohla jsem si v klidu bez nátlaku svým tempem prodýchávat kontrakce. Když jsem v druhé době porodní byla již vyčerpaná, Janča mě povzbuzovala. Při samotném porodu jsem ocenila, že jsem si mohla sama zvolit polohu, jakou jsem potřebovala a preferovala, což bylo v polokleče. Ihned po narození mi syna přiložila Janča na hruď a společně s manželem mi pomohli na lůžko, kde probíhal bonding. Měli jsme v plánu ambulantní porod a po bondingu odejít z nemocnice, ale vzhledem k mé větší ztrátě krve jsme zůstali až do rána, kdy si pro nás potom tatínek přijel a odvezl nás.

Porodem ale péče z Jančiny strany neskončila. Dojížděla za námi domů, radila s kojením, se kterým jsem měla problémy ještě dlouho po porodu a sama od sebe nám psala sms zprávy, jak se máme a jak to jde, což nás vždycky moc potěšilo a povzbudilo. Když jsme měli nějaký dotaz, Janča nám trpělivě odpovídala, stála při nás v nejdůležitějších dnech našeho života a byla přítomna tomu nejkrásnějšímu okamžiku, který jsme zažili. Už navždy bude součástí naší rodiny.

J+O+M

Klementinka 10. 10. 2020

Naše Klementinka si svůj příchod na svět vybrala naprosto samostatně a bez ohledu na naše plány a více či méně nápadné výzvy k vyklizení prostor. To, že přijde na svět za pomoci Jany byla také její rozhodnutí, a já jsem za ně velmi vděčná.

Starší bráška Klementinky se narodil ve Vyškovské porodnici se soukromou porodní asistentkou, a tak jsme s Honzou od začátku věděli, že chceme rodit tam (nebo doma) a s porodní asistentkou. Celé těhotenství jsme chodili k Johance a byli jsme moc spokojení s celistvým přístupem k těhotenství a vděční za její rady. Malá měla termín porodu 1. 10., nicméně s ohledem na to, že starší synek se narodil téměř dva týdny po termínu, neočekávala jsem, že by přišla na čas (a to navzdory obavám gynekoložky z předčasného porodu). V říjnu měla Johanka pouze jediný víkend dovolenou a na tento víkend jsem se domluvila na pohotovosti s Janou. Ze začátku jsem byla nervózní z toho okna, ale po setkání s Janou, se kterou jsme si hned sedli, jsem se naprosto uklidnila, dala věcem volný průběh a naší holčičce řekla, že jí věříme, a že jsme připravení, až bude chtít ona, a to asi zabralo víc, než všechny maliníky dohromady.

V pátek jsem byla na kontrole v porodnici a slyšela jsem plakat miminka ze šestinedělí a malá se začala tak hodně hýbat a myslím, že je taky slyšela. Celý pátek jsem se cítila tak nějak jinak, a říkala jsem si, jestli to přijde. Chudák Jana měl z pátku na sobotu noční a opravdu jsem jí to nepřála. V sobotu ráno jsem se probudila v 6:30 s mírnými kontrakcemi po 5min, kterým jsem moc nevěřila (u syna byla kadence i intenzita od začátku úplně někde jinde). Honzovi (manželovi), jsem řekla, že to vypadá, že se něco děje, ale ať ještě nevolá Janě, ať se trochu vyspí, ale ať zavolá tchýni, ať radši přijede hlídat Killianka (syna), „kdyby něco“. Tchýně se švagrem přijela kolem 9, já se cítila příjemně, pouštěla jsem si relaxace z kurzu hypnoporodu a pořád jsem napůl nevěřila, že je to opravdu porod. Honza ale radši už zavolal Janě, a ta mu řekla, že jestli nechci rodit doma, že bychom měli vyrazit. Sice se mi moc nechtělo, ale říkala jsem si, že radši tu cestu absolvuji teď, když jsou kontrakce velmi snesitelné, než při „ostré“ fázi porodu.

Cesta do porodnice byla fajn, vtipkovala jsem, a ještě volala s tátou, že jedeme. Přijeli jsme kolem 10. Vstupní vyšetření proběhlo dobře, dostali jsme „ten dobrý“ sál ve Vyškově, s vanou a vlastní koupelnou (ostatní mají záchod přes chodbu). Uvažovala jsem o vaně, ale s Janou jsem probrala, že by to mohlo potenciálně porod i zbrzdit, tak jsme se nakonec domluvily na nápařce. Kontrakce byly pravidelné, po 4-5min a nabíraly na intenzitě. Po nápařce se to rozjelo více a cítila jsem, že už je malá blízko. Pendlovala jsem mezi lůžkem, matrací a záchodem, aromalampa a relaxační afirmace byly moc příjemné, stejně jako masáže manžela a podpora Jany. Nikdo nás nerušil a já jsem si užívala, že jsem porod měla plně pod kontrolou, přesně jsem cítila, kde malá je, jak vše postupuje jak má. Kontrakce jsem pěkně prodýchávala a měla jsem radost, jak vše běží rychle a jak má. Těsně před 12 přišla doktorka, že musíme udělat test na Covid, což mě hrozně pobavilo, protože malá byla opravdu blízko narození, a chtěli jsme jít ambulantně. No test mi udělala mezi kontrakcemi na záchodě, komedie. Pak ještě, že je potřeba monitor, ten udělala Jana když jsem klečela na žíněnce a stihla možná 10 min, protože pak už jsem začala tlačit, neb malá se drala na svět. Malou jsem částečně vytlačila na čtyřech, ale cítila jsem, že se mi bude tlačit líp na boku (tak se narodil syn), tak jsem se přesunula na lůžko, lehla si na bok a s pomocí manžela, který mi držel nohu jsem malou vytlačila. Voda praskla asi dvě kontrakce před tím, než se malá narodila, a jak praskla, tak malá vyjela jak po skluzavce. Myslím, že právě díky tomu, že voda držela tak dlouho, byl porod tak „bezbolestný“.

Klementinka se narodila ve 12:17, přibližně dvě hodiny po tom, co jsme přijeli do porodnice. Jana mi dala podala malou a já jsem si ji dala na hruď. Dotepal pupečník (asi 10-15min), zkontrolovali jsme, že je dotepaný, manžel ho přestříhl, porodila jsem placentu a doktorka mi pár stehy zašila drobná povrchová poranění. Celou dobu byla malá u mě na bondingu a asi za půl hodinky se sama přisála. Na sále jsme byli asi 2-3 hodinky všichni spolu, já si dala i oběd. Zkonzultovali jsme s Janou, dětskou sestrou i gynekoložkou odchod ambulantně a všichni nám potvrdili, že nevidí problém, a že by to v našem případě i doporučili. Šla jsem se osprchovat a manžel s Janou šli malou zvážit a zabalit – malá vážila 4040g. Honza a Jana mě pak doprovodili na šestinedělí na kontroly a papírovaní a šel nachystat auto a sedačku. Asi za hodinku bylo všechno hotovo a jeli jsme domů. Kolem 4 odpoledne jsme byli všichni zase hezky doma a spolu a tulili jsme se v posteli. Byl to nádherný zážitek, nádherný vědomý porod a jsem moc ráda, že nás Jana doprovázela a byla nám svým klidem a rozvahou velkou oporou.

Kristýna

Johanka 8. 10. 2019

Johanka je naše druhé dieťatko, syn sa narodil pred tromi rokmi neplánovaným cisárskym rezom. Cítim, že jeho pôrod nemal byť vôbec taký, aký bol, a na druhej strane mal byť presne taký. Aby som sa ja mohla viac priblížiť k sebe, stať sa (seba)vedomejšou a prebrala zodpovednosť za svoj život. A na ceste pri liečení traumy a následnej intenzívnej prípravy na druhý pôrod som stretla Janku. ,,Náhodne” sme sa stretli na akcii pre rodiny, dali sa do reči a následne som ju oslovila. Nikdy predtým som sa nestretla počas tehotenstva s takým rešpektujúcim prístupom. Janka bola prvá osoba, ktorá sa prihovorila môjmu dieťatku v brušku a nezaujímali ju žiadne čísla (váha, tlak..). Na stretnutia s ňou som sa vždy tešila, bolo to pre mňa povzbudzujúce, upokojujúce a ani raz som nepočula hocijakú pochybnosť o tom, že druhé dieťatko porodím prirodzene. Týždeň pred pôrodom sa naša malá tanečnica otočila do zadného postavenia, Janka jej na túto fintu prišla a podľa jej inštrukcií sme poctivo s manželom ,,rebozovali”, aby sa dcérka otočila do predného – ideálnejšieho postavenia pre prirodzený pôrod.

Johanka sa narodila presne tak, ako som dúfala – prirodzene, bez akéhokoľvek zásahu, s dostatočným časom, priestorom a trpezlivosťou pre nás obe. Už pri prvom vyšetrení v noci doma ma Janka optimisticky potešila, že som otvorená viac než pri prvom pôrode a ide sa do pôrodnice. Cesta do Vyškova bola veľmi výživná, intenzívne sťahy prichádzajúce jeden za druhým. Pamätám si ten nočný pokoj a ticho v pôrodnici, až kým sme neprišli :D. Doktorku som videla pri príjme a následne až pri rodení dcérky. Celú dobu bol so mnou iba manžel a Janka, obaja trpezlivo znášali presuny z izby, do sprchy, na wc. Janka bola vždy v správnej chvíli pri mne, pomáhala, pohotovo reagovala na všetky moje potreby, bola veľkou oporou počas celých siedmych hodín a ani raz nezapochybovala, že to nebude prirodzene. Statočne zvládla i moje pôrodné chorály, ktoré sprevádzali poslednú fázu. Možno to bol jej najhlučnejší pôrod :D. Johanku som porodila v pokľaku, od narodenia bola stále pri mne, vyšla aj placenta, ktorá stále čaká v chladničke na zakopanie pod strom, užila som si šitie, počas ktorého som nám všetkým spievala. Nerušený bonding – nepoznaný pocit pre mňa aj manžela. Janka všetko zaobstarala, vyriešila stratu krvi, presun na izbu. Som neskutočne vďačná, že som opäť našla svoju ženskú silu, že mi bolo umožnené rodiť prirodzene, bez nátlaku a že mi bol poskytnutý priestor pre prevzatie odpovednosti za to, ako privádzam na svet naše dieťa.

M.

Anežka 1. 5. 2019

Anežka. Naše druhá holčička. Otěhotněla jsem velmi rychle, prakticky ihned po pomyslném „tak už jsme připraveni“. A porodila jsem ještě rychleji. Rychlost ji provází celý její dosavadní život.
Anežka se narodila 1.5.2019 v 17:29 ve vyškovské porodnici. Od počátku jsem věděla, že rodit budu s Jankou. Moje nejlepší rozhodnutí. Tolik vlídnosti, pochopení a jemného zacházení, po čas celého těhotenství, jsem si snad do té doby ani neuměla představit. Přenášela jsem téměř týden po vypočteném termínu porodu a dost mě to znervózňovalo. Proto jsem se 30.4. večer, po konzultaci s Jankou ohledně všech pro a proti, rozhodla pro ricinový koktejl. Mírnou nervozitu potlačovalo těšení se na holčičku. Kolem 19-té hodiny jsem koktejl vypila a šla si lehnout. V noci se začalo cosi dít. Pobolívání v podbřišku, lehké stahy. Trvaly celou noc, během které jsme se tedy…velmi důkladně vyprázdnila

S Jankou jsme byly v kontaktu. „Kdyby cokoliv, volej“, říkala. Jenže ono se pořád, podle mě, celkem nic nedělo. Kontrakce nepravidelné, subjektivně nenáročné. V podobném duchu pokračovalo celé prvomájové dopoledne, až jsem s mírnou skepsí říkala manželovi, že dnes teda asi zase neporodím… Okolo oběda se kontrakce zdály být pravidelnější. Byla mi zima, šla jsem do sprchy. Nervozita a trochu zklamání, že se „pořád nic neděje“. S Jankou jsme se po telefonu domluvily na kontrolu, pro můj klid. Dorazila kolem 15-té hodiny. Otevřena na 2 cm. Janka odjela a dohodly jsme se, že za hodinu si dáme vědět. Starší dcerka Eliška odešla s kamarádkou na hřiště a já si šla lehnout. Manžel byl nervózní. V 16 hodin jsem se cítila stále stejně. Kontrakce po cca 20ti minutách. Volala jsem Jance, zklamaná, že dnes to asi nebude. Ona na to, že tedy jede domů a kdyby něco, ať volám. Ok.
Po telefonátu jsem vstala z postele, že si dojdu na wc. Kontrakce začaly být pravidelnější a intervaly kratší. Neměla jsem ale problém je prodýchat. Po pár minutách však nabíraly na intenzitě a interval se
zkrátil na 5 minut. Křikla jsem na manžela, že jedem, ať volá Jance.
16:50 jsme na Vinohradech, v Brně, nasedali do auta…kontrakce co 2 minuty. Byla to, každopádně, moje nejintenzivnější cesta do Vyškova. 17:15 mne manžel pomohl z auta na porodní oddělení, kde už čekala připravená Janka. Ještě jsem chtěla najít občanku a další nezbytnosti, když mě Janka zarazila: „běž si dál, my to tady vyřešíme“. Odešla jsem na box za intenzivních kontrakcí. Za chvíli dorazila Janka, manžel šel přeparkovat auto.

Následovala z mého pohledu heslovitá komunikace. Už se mi příliš nedařilo na ni soustředit:

Musím tě lehce vyšetřit
– 8 cm
– na chvilku bych měla dát monitor
– UUUUUUUUUUU z mojí strany
– můžeš ho odmítnout
– odmííítáááám, odpovídám
– Jani, musím tlačit

– v pořádku, pusť ji tam
– Peťa tu není!!!

17:29 jsem ji už měla v náručí. Růžový, voňavý uzlíček lásky. Manžel to přece jen stihnul. Pupečník dotepal, miminko se přisálo. Placenta vyšla. Hotovo. Následoval nerušený, nádherný bonding provoněný prvomájovým počasím a po bondingu přípravy na ambulantní odchod. Díky Jance, která vše domluvila a zařídila. Nekonečný komfort. O nic jsme se nestarali, s nikým nebylo třeba mluvit. O půl 10 večer jsme byli doma. Eliška s nadšením a úžasem přivítala sestřičku a po uklidnění emocí na všech stranách jsme po desáté hodině uléhali všichni do společné postele.