Autor: janariedlova

Z pohledu ženy Můj porodní příběh začal 27.února, když mi na fašankové obchůzce po brněnské Kamence někdo říkal, že když přejdu všechny ty kopce, tak stoprocentně brzo porodím. Smála jsem se, že mám přeci ještě 14 dní čas… Hned druhý den jsem se ale vzbudila v 5 ráno a něco uvnitř mi říkalo, že bych měla urychleně dokončit rozpracované pracovní zakázky a raději i zabalit tu tašku do porodnice… O 12 hodin později jsem si cestou do města říkala, že ta pravá kyčel už je vážně hodně na volno… No a o jedno kafe a mangový cheesecake později mi přímo na ulici v centru Brna začala téct voda. Naštěstí se nejednalo o průtrž jako z filmu, řidič Uberu, který mě vezl domů, nic nepoznal:))  Janču, se kterou jsme vše plánovaly, jsem viděla jenom 3 dny před tím. Prošly jsme si tehdy znovu celý postup, takže jsem přesně věděla, co dělat. Kolem 8 jsme byli v porodnici, kolem 11 začal porod, a 1. března o půl druhé ráno už byl náš Mikuláš na světě. Proběhlo to tak, jak jsem si vysnila, bez zásahů, bez komplikací, do 3 hodin od první kontrakce bylo hotovo, miminko bylo zdravé a nehnulo se od rodičů ani na chvíli. Nepřijde mi nutné podrobněji popisovat, co, kdy, jak moc atd, každá to stejně vnímáme jinak. Pro mě nebyl porod ani tak moc bolavý, jako spíše extrémně fyzicky náročný. Asi jako běžet maraton nebo lámat kámen v dole:) Nejvíc mi pomohla mentální příprava z kurzů hypnoporodu, který mi doporučila Janča, a taky všechy infomace od ní, srozumitelné a bez příkras, a hodně taky vědomí, že se na ni můžu spolehnout a že mi vytvoří takové podmínky, jaké potřebuji. Hlavně mi však dala sebevědomí a pozitivní nastavení. Ani trochu jsem se nebála, věděla jsem, že to prostě prodýchám a zvládnu. A protože tento text píšu hlavně s cílem poděkovat, tak tedy děkuji: 1) Mikuláškovi za to, jak byl skvělý (a pořád je), 2) Janči za všechny rady, informace, podporu, za pozitivní atmosféru, kterou kolem sebe šíří, za pomoc s kojením a celkově za podporu v šestinedělí, kdy do naší divoké domácnosti vždycky vnesla pocit pohody a klidu, 3) mému muži za to, že se nezaleknul a podpořil mě a 4) sobě za to, že jsem si tuto péči a přípravu na porod dopřála, protože věřím, že díky tomu to vše dopadlo tak skvěle a na porod vzpomínám jen pozitivně.  Jako bonus jsem požádala muže, aby sepsal i ten “svůj” porodní příběh, pro všechny tatínky, kteří do toho jdou taky!  Jani, ještě jednou díky. Kdyby se “to” náhodou mělo opakovat, tak jedině s tebou! Z pohledu chlapa Ptal jsem se několikrát – fakt můžu jít hrát na akci 14 dní před porodem? Opakovaně jsem byl ujištěn, že jasně. Akce proběhla, super fašank až do noci… a ráno byla moje žena nějaká nevyspaná a nejistá. Doufal jsem, že je to tím, že jsem v noci chrápal, ale cítil jsem ve vzduchu, že se něco děje. Odpoledne šla žena na kafe s mamkou. Vrátila se a já že vyrazím nakoupit něco k večeři. Cestou do obchodu telefonát: „Víš, mně praskla voda. Volala jsem s Janou a podle popisu, je to prý ono.“ Polknu vizi večera, jak jsem si ho vysnil, a sice že se parádně dospím po večírku. Místo toho panikařím: „Tak já utíkám domů a jedem, Vyškov je daleko…“ Né, v klidu nakup a pak přijď, plus vem tohle a tohle, to jsem nestihla koupit do porodnice. „Nakupuju ve slušném nervu, dobíhám domů, že teda jedem. A ona zase: „Jana říkala, že máme čas, ještě nemám kontrakce, dám si vanu.“ Napouští vanu a bere si knížku. Knížku!!! Leží ve vaně, já sedím na gauči, třepu se nervozitou a googlím, jak dlouho od prasknuté vody se má jet do porodnice. Všude píšou, že hned, a moje holka leží ve vaně a čte si knížku! Vyrážíme po dvou hodinách, přesně podle instrukcí od Jany. Dorazíme do Vyškova, prohlídka, papíry… Jana: „Kubi, jestli ještě nejsou ani kontrakce, tak jestli chceš, jeď domů, kdoví, jak dlouho to bude trvat a bude fajn, když se trochu vyspíš. „Jedu domů a těším se do postele. Vyzvánění na max, tři budíky, každý po pár hodinách… Uléhám v jedenáct večer. Ve dvanáct hovor: „Čau, přijeď.“ Za půl hodiny přijíždím, hodina „akce“ a držím Mikuláše. Jana si dělá srandu, že to byl porod jak z učebnice. A dobrá rada na závěr – mějte taky svoji „Janu“, přináší klid ve chvílích, kdy je to fakt potřeba. Ivetka a Kuba

I když jsem čekala své druhé miminko, tak jsem věděla, že u porodu budu chtít soukromou porodní asistentku, protože první porod byl dlouhý, a navíc byl v zahraničí. Věděli jsme, že chceme, aby porod byl ve Vyškově, protože to máme nejblíž, a podporují přirozené porody, proto jsem hledala PA, která má smlouvu právě s Vyškovem. Když jsem otevřela stránku Jany, věděla jsem, že s ní chci rodit, že je přesně ta osoba, kterou hledám.Celé těhotenství jsem jezdila k Janě na kontroly, kde jsme vše probraly a ona zkontrolovala miminko. Bohužel pár dnů před porodem onemocněla, ale i tak mi za sebe sehnala náhradu, abych byla v klidu, kdybych začla rodit. Naštěstí se malý rozhodl počkat po termínu na Janu, za což jsem nesmírně vděčná.

Poslíčky jsem měla už den před porodem, další noc že mě doma vyšlo dost krve, tak jsem volala Janě, že jedeme. I když to bylo ve 2 hod ráno, tak byla Jana v porodnici opravdu rychle. V porodnici jsem naštěstí už jen špinila, ale protože jsem měla i kontrakce, i když kratší, tak se rozhodlo, že tam zůstaneme, a uvidí se. S Janou jsme zkusily udělat klystýr a napařku, ale i tak se to moc nerozjíždělo, tak mi udělala kolem poledne aroma masáž a po obědě kontrakce začli nabírat už opravdu na síle, vcelku rychle jsem se otevřela na 4 cm, pak to ale začlo jít pomalu, malý moc nesestupoval. Jana mi udělala další napařku, radila mi pozice, aby malý lépe sestoupil. Do ničeho mě netlačila stále mě podporovala, i když mi už docházely síly a já říkala, že už nemohu. Opravdu jsme byli s manželem šťastní, že jsme ji měli. Kolem 18:30 se nám narodil syn, krásně a přirozeně. Já byla bez jediného poranění. Jana nám celou dobu vše zařizovala, po bondingu nás doprovodila na 6N. 

Já šla hned ráno ambulantně domů, takže jsem s Janou měla domluvené ještě 2 kontroly doma, kdy při jedné udělala i odběr z patičky malého. Na obou kontrolách nás oba prohlédla, malého zvážila a se vším poradila. Pokud se rozhodneme pro 3. dítko, tak vím, že bych chtěla určitě rodit zase s Janou.

Moje třetí těhotenství a třetí miminko. Hned od začátku jsem věděla, že musím sebe a své okolí připravit na to, že tohle pro mě bude moje velké ženské finále. Že nechci, aby se opakovalo to, co při prvním a druhém porodu. Že to chci jinak… Měla jsem plnou podporu muže. K Janče jsem pravidelně docházela na poradny, kde jsme na začátku probíraly hlavně mé předchozí porody. I díky tomu, že jsem si vše vyslovila nahlas, jsem si postupně porovnávala myšlenky a snažila se připravit svoje tělo I mysl na to, že tentokrát to bude krásný porod. Mluvily jsme o mých přáních a
představách. Při odchodu z každé schůzky jsem se cítila více a více silnější.
Těhotenství se dvěma dětmi předškolního věku uteklo jako voda. Doma stála v rohu nachystaná taška do vyškovské porodnice. Porouchané auto v servisu. Na velkém papíře sepsáno několik variant pro manžela. Komu zavolá, kdo přijede pro děti, kdo nám půjčí auto v týdnu, kdo nám půjčí auto o víkendu 😀 Miminku se pořád nějak něchtělo. I přes narůstající netrpělivost a váhu jsem se snažila být v klidu a
vyčkávat.

Večer na Mikuláše děti dostaly nadílku a šly spát. Ovšem ta hlavní nás teprve čekala… Bylo několik dní po termínu porodu. Vzbudila jsem se ve 3 hodiny ráno s tím, že se něco začíná dít. Několik minut jsem zůstala o samotě v pokoji. Ano, velké finále je tu. Šla jsem vzbudit manžela. Zavolal kamaráda, aby přijel pro děti. Zavolal Janě, že už je to tu a že se sejdeme v porodnici. Během chviličky ovšem bylo jasné, že nikam nedojedeme. Jana dostává echo, že má svištět k nám domů. Ve 3:50 se mi doma ve sprše narodil František, náš poslední člen party. Do manželových rukou, do mé náruče a za podpory našeho šestiletého syna. Klidně a bez poranění. Janča se objevila ve dveřích koupelny asi dvě minutky po narození malého. V zimní čepici na hlavě a s krásným úsměvem na tváři, na který nikdy nezapomenu. O všechno se postarala a vše zajistila. Já jsem byla úplně klidná a plně jsem jí důvěřovala. A protože všechno bylo v nejlepším pořádku, zůstali jsme doma v posteli. Brzy za námi přiběhla ještě prostřední dcera a bylo to kompletní 🙂

Po porodu následovalo několik Jančiných návštěv u nás doma. Vždy zkontrolovala mě a miminko, zajistila odběr z patičky, popovídaly jsme si. Pro mě naprosto nenahraditelná péče v porovnání s porodnicí. Bylo to pro nás krásné vyvrcholení a zakončení mých porodů i celého roku.

Jani, děkuji ti za tvoji práci a za tvé snahy o zlepšení péče o těhotné a rodící ženy.

„Jani, ja som začala spisovať pre teba ten náš pôrodný príbeh a uvedomila som si, že ti chcem vlastne povedať niečo iné. Lebo ono je vlastne jedno, koľko to trvalo a ako to prebiehalo. Dôležité je, ako na svoj pôrod a dni po pôrode spomínam. Cítim tam ohromnú silu. Nebolo to jemné, ani romantické, ani dojímavé. Dovolila som vtedy surovej, živočíšnej sile, aby cezo mňa prešla a priviedla na tento svet nový život. A to sa mi darilo, lebo som sa vďaka tebe a vďaka môjmu mužovi cítila v bezpečí a mala som pokoj a priestor. Nemusela som nič riešiť, mohla som sa plne sústrediť na svoju prácu a s veľkou podporou prekonávať ťažké chvíle. Bola to nesmierne posilňujúca skúsenosť, z ktorej budem čerpať celý život. A za to ti budem navždy vďačná.“

Během těhotenství jsme se s Jančou potkávaly u ní doma. Cítila jsem se tam vždycky příjemně a nebála jsem se zeptat na cokoliv. Jana mi všechno trpělivě vysvětlovala, i když to byly určitě často otázky, na které musela odpovídat už tisíckrát:) Po povídání vždycky zkontrolovala bříško a poslechla si miminko. Měla jsem tam pocit, že je o mě postaráno mnohem lépe, než když jsem odcházela z ordinace gynekologa. Na dvou návštěvách byl se mnou i můj muž, který byl i díky tomu u porodu pak mojí velkou oporou.

V den porodu jsme Janě psali už kolem 7 ráno, že se asi bude něco dít. Tou dobou už jsem cítila, že tohle jenom poslíčci nejspíš nebudou a že Amálka už bude brzy u nás. Kolem 9, když už byly kontrakce pravidelné, zavolal můj muž Janě, která u nás byla do půl hodinky, vyšetřila mě a zavelela k odjezdu, když zjistila, že jsem otevřená na 5cm. To mi, jako prvorodičce po teprve pár hodinách kontrakcí, dodalo sílu. Byla jsem ráda, že to postupuje hezky rychle. Jana jela do Vyškova před náma a když jsme dorazili, už tam byla. Po krátkém vyšetření jsem šla hned na porodní sál, kde jsem chtěla pokračovat v prodýchávání kontrakcí v kleče, stejně, jako mi to vyhovovalo doma. Na porodním sále jsem byla jen já, můj muž a Jana.
Když došlo na tlačení, chtěla jsem pořád zůstat ve stejné poloze, Jana mi ale navrhla jinou, protože viděla, že v kleče to nepostupuje tak, jak by mohlo. Jsem šťástná, že jsem na její doporučení dala. Amálka byla díky tomu venku na pár zatlačení a navíc máme krásný zážitek s tatínkem, protože to byla poloha, při které jsem byla zapřená o něj a on mě mohl držet a povzbuzovat mě. Oba na to často vzpomínáme.
Když byla Amálka na světě, přiložila mi ji Jana k prsu, kde se hned krásně přisála, a následoval krásný bonding.

Od prvního píchnutí v bříšku až po narození Amálky to celé trvalo 11 hodin. Jsem si jistá tím, že to bylo takhle rychlé a krásné díky tomu, že jsem se celou dobu cítila bezpečně. Jana na porod dohlížela laskavě. Povzbuzovala, pomáhala, nikdy mě do ničeho netlačila. Bylo to takové, jaké jsem doufala, že to bude, a já za to moc děkuju.

Ve Vyškově nestihli udělat patičkový test, protože jsme odešli domů dříve. To ale nebyl problém, protože nás přišla Jana hned další den navštívit a udělala ho ona. Amálka to díky tomu zvládla bez pláče, protože jsem ji mohla chovat a patičku nahřívat.
Tím ale péče z její strany neskončila, i když odjížděla další den na dovolenou. Sama obvolala její známé laktační poradkyně, zařídila mi návštěvu a pak mi z dovolené několikrát psala a zajímala se, jak se máme. Když jsem měla pochyby, tak mě krásně uklidnila, a jsem si jistá, že kdyby zrovna nebyly prázdniny, viděly bychom se v těch dnech po porodu ještě mockrát.

Jsem moc ráda, že jsem tehdy dala na svoji intuici (nebo Amálčino našeptávání) a vybrala si právě Janu. Bylo to krásný, děkujeme:)

K+L+A

Naše těhotenství s malou Olí bylo tak pohodové, že nebýt rostoucího břicha, ani o ní nevíme! Od třetího měsíce nám navíc začala dělat společnost i milá Jana, porodní asistentka doporučená přáteli. Vídali jsme se jednou měsíčně, sdíleli pochybnosti, ladili představy a připravovali se na porod, který nás čeká. I díky tomu jsme byli v klidu a těšili se. Ačkoliv jsme byli vzhledem k poloze plodu navnaděni na dřívější termín, Olga si týden počkala. Už jsme se skoro i stavěli na hlavu, aby to bylo! Ve čtvrtek ráno jsem ale věděla, že je něco jinak. Slabé, lehce intenzivní záchvěvy jsem sdílela jen s Janou, kdyby to nebylo ono. V podvečer jsem vyrazila na svižnou procházku se psem, před domem potkala několik sousedů, se kterými jsme strávili slunečnou hodinku. Jedna z přítelkyň mi řekla: To už nebude dlouho trvat! Po schodech domů se záchvěvy lehce zintenzivnily. Dali jsme si skleničku červeného, čaj z maliníku, koukli na Maigreta, poskákali na balóně (a kdo ví co ještě) a šli si lehnout.

Já už neusnula, před půlnocí přišla první kontrakce. Pár jsem si jich prodýchala v posteli, zkusila jsem vanu, jestli to neodezní. Po návratu do postele mi kolem půl třetí praskla voda. S Janou na telefonu, s ručníkem v klíně a lehkou nervozitou jsem vzbudila partnera. Do porodnice jsme kvůli pozitivnímu streptokokovi dorazili už kolem páté, ačkoliv kontrakce nebyly tak silné, jak jsem ještě nevěděla, že mají být. Jana už v porodnici byla, neboť se nám podařilo sesynchronizovat se ještě s jednou “Janinou ženou”. Porodila, když jsme přijeli. S námi Janu čekal ještě celý dlouhý den plný mnou dosud neznámé bolesti. A Jana mi do celého toho neznáma vnesla klid. Byla můj anděl. Věděla jsem, že si s porodem dítěte moje tělo a hlava poradí, ale věděla jsem i to, že Jana mi pomůže, abych to co nejlíp zvládla. Že tam je pro každý případ, který se může stát. A tak se nám v jeden březnový pátek ve čtyři odpoledne stal maličký zázrak. Říkáme mu Olží

S Jankou jsme se seznámili už během našeho prvního těhotenství, které bohužel nedopadlo. Když jsem potom znovu otěhotněla, byla Janka naší jasnou volbou. Těšila jsem se na naše setkávání. Vždy všechno vysvětlila, zodpověděla všechny mé otázky, uklidňovala, prostě vše, na co u lékaře není čas. Termín porodu jsem měla 12.11., ale malému se na svět ještě nechtělo, ač už se hlásil občasnými poslíčky. Janka byla pořád na příjmu, kdyby cokoliv. Zrána 21.11. mě probudily kontrakce, šla jsem do sprchy, abych viděla, co to udělá. Postupně nastoupily po 10, pak po 5 a potom po 3 minutách. Zavolali jsme Janě, která po příjezdu zhodnotila, že již je čas jet do Vyškova do porodnice.

Měli jsme štěstí na ten největší porodní pokoj s vanou, sprchou, wc. Kontrakce se postupně stupňovaly prodýchavala jsem, chodila do sprchy. Janka jen kontrolovala ozvy jednou za čas a jinak nám nechávala s manželem soukromí. Jak se kontrakce zintezivnily a byl čas tlačit, Janka radila s polohami, podpoporovala. Závěr začal vypadat trošku dramaticky, malý nešel dobře do pánve a začaly padat ozvy, takže museli přijít i páni doktoři a trošku nám pomoci. Vše dobře dopadlo.

Janka mi malého dala na hruď, aspoň na chvíli, potom musel být preventivně zkontrolován, ale než mě ošetřili poranění tak nám ho donesli a užívali jsme si nerušený bonding. Ač jsem chtěla jít ambulantně, tak jsem ztratila větší množství krve tak jsem zůstala, a že uvidím, jak mi bude druhý den. Naštěstí jsem se druhý den cítila daleko lépe, a tak jsme šli domů. Janka nás pak ještě navštěvovala, kontrolovala Marečka, udělala patičkový test. U mě kontrolovala poranění a  radila s kojením a pořád mě uklidňovala, že to zvládneme a vše je v pořádku. Je to skvělá žena na svém místě. Přála bych každé ženě mít možnost takovou skvělou péči od těhotenství, porodu až po šestinedělí.

Děkujeme Jani.

• 

• 

Syn Marek přišel na svět 4. 11. 2020. Byli jsme rozhodnutí již dávno před jeho početím, že bychom chtěli oslovit k doprovázení při porodu porodní asistentku, jen jsme jako prvorodiče s žádnou neměli zkušenosti, proto jsme si nechali poradit od kamarádky, která nám doporučila právě Janču. Již od první schůzky jsme věděli, že Janča je na to ta pravá, vždy jsme od ní odcházeli v klidu a spokojení. Absolvovali jsme u ní také předporodní přípravu, vše nám sdělovala s respektem, nestrašila nás ani nic nebarvila na růžovo, žádné naše rozhodnutí nehodnotila, nechávala rozhodování na nás.

Za Jančou jsem dojížděla také ke konci těhotenství na poradnu, moje lékařka z důvodu karantény neordinovala a já jsem byla moc ráda, že nemusím shánět náhradního lékaře a mohla jsem být v péči osoby, kterou jsem znala a důvěřovala jí. S Jančou jsem se mohla otevřeně bavit o všem, nikdy jsem neměla pocit, že by se na mě dívala skrz prsty a našla jsem u ní vždy pochopení.

Marek se narodil 40+3, do Vyškova jsem nestihla jet ani jednou na vyšetření, byla jsem tam pouze na registraci a pak až u porodu. V den, kdy začaly kontrakce, jsme Janči napsali zprávu, aby věděla, že se něco děje a byla připravena. Nebyla jsem si ale nejprve jistá, zda nejde o poslíčky a chtěla jsem počkat, až budou pravidelnější. Po několika hodinách manžel i přes moje naléhání, myslela jsem si, že to ještě nemůže být ono, napsal Janči, která za námi přijela. Po vyšetření zjistila, že je nejvyšší čas na přesun do porodnice a pro jistotu jela autem ihned za námi. V porodnici jsem se setkala s lékařkou pouze při příjmu a na konci porodu, jinak jsme v místnosti byli pouze my rodiče a Janča za námi docházela, ale nechávala nám soukromí. Byla nastavena atmosféra, kdy jsem se cítila naprosto bezpečně a mohla jsem si v klidu bez nátlaku svým tempem prodýchávat kontrakce. Když jsem v druhé době porodní byla již vyčerpaná, Janča mě povzbuzovala. Při samotném porodu jsem ocenila, že jsem si mohla sama zvolit polohu, jakou jsem potřebovala a preferovala, což bylo v polokleče. Ihned po narození mi syna přiložila Janča na hruď a společně s manželem mi pomohli na lůžko, kde probíhal bonding. Měli jsme v plánu ambulantní porod a po bondingu odejít z nemocnice, ale vzhledem k mé větší ztrátě krve jsme zůstali až do rána, kdy si pro nás potom tatínek přijel a odvezl nás.

Porodem ale péče z Jančiny strany neskončila. Dojížděla za námi domů, radila s kojením, se kterým jsem měla problémy ještě dlouho po porodu a sama od sebe nám psala sms zprávy, jak se máme a jak to jde, což nás vždycky moc potěšilo a povzbudilo. Když jsme měli nějaký dotaz, Janča nám trpělivě odpovídala, stála při nás v nejdůležitějších dnech našeho života a byla přítomna tomu nejkrásnějšímu okamžiku, který jsme zažili. Už navždy bude součástí naší rodiny.

J+O+M