Autor: janariedlova

Po zjištění, že jsem podruhé těhotná, jsem věděla od počátku, že chci rodit ve Vyškově se svojí porodní asistentkou. První syn byl taktéž narozený ve Vyškově, nicméně v létě, kdy se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by měl volno, a nakonec jsem rodila s dulou, se kterou jsme si ne zcela sedly. A já cítila, že je pro mě podstatné, aby u porodu byl člověk, kterého dopředu poznám, kterému důvěřuji a můžu se na něj kdykoli obrátit. 

Jana měla v mém termínu porodu volno a v průběhu těhotenství jsme se třikrát osobně setkaly. Sdělila jsem jí svůj první porodní příběh, svoje představy o druhém porodu i nejistoty, které mě provázely. Velmi mi vyhovoval Janin styl práce. Je racionální, nohama na zemi, dokáže vyslechnout, podpořit, ale do ničeho nenutí a nenabízí žádné zázračné postupy ani rady, které musí těhotná žena dělat, aby dobře porodila (což jsem zažila právě u duly a prvního porodu). 

Moje těhotenství probíhalo bezproblémově, takže jsem Janu v tomto období zas tolik nevyužila, nicméně bylo fajn vědět, že kdybych si nevěděla rady, můžu jí zavolat. 

Vzhledem k tomu, že můj první porod byl poměrně rychlý, věděli jsme, že u druhého nemůžeme moc vyčkávat. Když mi tedy den po termínu porodu začaly doma slabé kontrakce po více jak 10 minutách, manžel na nic nečekal, naložil mě do auta a jeli jsme směr Vyškov. Já předtím ještě zavolala Janě, že začínám rodit a že rovnou jedeme. Do porodnice jsme přijeli zároveň, Jana se mě hned ujala, dala mě na monitor, sepisovala dokumentaci a povídala si se mnou. Kontrakce byly stále v pohodě, vydýchávala jsem je, nicméně Jana mi s úsměvem sdělila, že jí připadám jako taková tichá voda, a že si myslí, že miminko tady brzy bude. Když mi následně provedla vnitřní vyšetření, vyvalila jsem na ni oči po informaci, že jsem otevřená na 8-9 cm! Šly jsme společně na porodní box, kde už čekal manžel. Jana nám nachystala čaj, zapnula aromalampu, nachystala věci a radila mi, jak si můžu pohybem a dýcháním ulevit. Byla se mnou celou dobu, nicméně zároveň vycítila, kdy chci být jen s manželem a nezasahovala, když jsem s ním mluvila a opírala se o něj při prodýchávání kontrakcí. Neustále jsme vtipkovali, až najednou nastaly ty „pravé“ kontrakce, které už tak dobře prodýchat nešly, a rázem bylo po vtípcích 🙂 Brzo nato jsem cítila, že už potřebuju tlačit. Jana mi nachystala k posteli žíněnku, kam jsem si klekla, a tímto způsobem i porodila. Dcera Violka byla na pár zatlačení venku. Jana celou dobu klečela u mě, podporovala mě, říkala mi jak už je porod daleko, že je venku hlavička, že čekáme na ramínka…držela mi hráz aby se neporanila. A najednou byla Violka tady s námi a já nevěřila, že už je po všem. Tři hodiny od první kontrakce doma, na několik zatlačení. 

Dceru mi dali ještě v kleku do náruče a společně s novorozeneckou sestrou mi pomohli na lůžko. Jana zůstávala s námi i nadále, pomohla porodit placentu, kontrolovala zranění (žádné nebylo, uf :)), hned malé pomohla k tomu, aby se správně přisála. Zároveň nám s manželem nechala prostor na nerušený bonding. Následně mi pomohla se osprchovat, zvážila Violku a odvedla nás na pokoj. 

Janu jsem následně poprosila, aby mě navštívila i v porodnici a poradila mi s polohami při kojení, protože malá od narození jevila velký zájem o papání, nicméně moje prsa hned od prvních hodin pekelně bolela. Jana přijela, poradila a následně si se mnou ještě půl hodinky povídala a sdílely jsme různé zkušenosti. Bylo to pro mě hodně příjemné setkání.

Mrzí mě, že jsem Janu nemohla mít u svého prvního porodu, který byl sice také bezproblémový, nicméně člověk byl mnohem více plný obav, otázek co dělá a nedělá správně. Zpětně vidím, že jsem měla spoustu úzkostí, které by vyřešilo jen to, mít si s kým popovídat a mít uklidnění. U druhého mimča už jsem více v pohodě, člověk už holt nemá tolik času řešit (doslova) každý prd 🙂 I tak jsem ale za Janu velice ráda, cením si jejího přístupu a pomoci. 

Děkuji J.

Na svůj první porod jsem se snažila co nejlíp připravit, zjišťovala jsem si informace kde se dalo. Od kamarádek jsem slyšela o dulách i porodních asistentkách a přemýšlela jsem, zda bych si přála doprovod některé z těchto profesí. Přemýšlela jsem i o tom kde bych chtěla rodit a jak bych si přála aby přivítání našeho mimča mělo vypadat. Rozhodla jsem se, že bych u porodu ráda měla někoho koho budu znát předem, budeme spolu dopředu probírat jak by porod mohl vypadat a budu se o něj moct opřít. Rozhodla jsem se pro doprovod s vlastní PA, protože mě uklidňovalo, že by se mnou byl někdo, kdo přesně ví co a jak a dokáže nám pomoci i v těžších situacích a je tou “medicínskou” osobou. Zúčastnili jsme se v těhotenství předporodního kurzu, kde jméno Janči jako PA v Brně zaznělo na prvním místě. I na festivale Colours of Ostrava na přednášce o porodech doporučili Janču a ostatní PA z Hnízda. Když mi Janču doporučila i kamarádka, která řekla “porod s Jančou bych přála každé ženě”, rozhodla jsem se ji oslovit. A jsem za svoje rozhodnutí moc ráda. 

Před porodem jsme u ní doma absolvovali několik setkání, ať už s manželem nebo já sama. Probírali jsme porod i péči o dítě po něm a kojení. Naše Soni se dlouho rozhodovala v jaké poloze se narodí, takže jsme s Jančou i zkoušeli rebozem otáčet mimčo, než se nakonec ustálila poloha hlavičkou dolů 🙂 V kontaktu jsme byly i po termínu, kdy se nic nedělo, Janča měla spoustu rad jak rozjet porod a hlavně dodávala klid, že je miminko v pořádku a prostě čeká na svůj čas. Doprovázela nás porodem ve vyškovské nemocnici. Přijela dopoledne po noci kdy už začli kontrakce, ale pak se porod zastavil. Zkušeli jsme různě zase pomoci tomu, aby porod pokračoval. Když pomohl klistýr a porod začal zase postupovat, přesunula nás Janča na větší porodní sál i s vanou a byla nám několik hodin oporou, různě mě polohovala a přenosným monitorem poté měřila ozvy miminka.

Porod sice postoupil až k otevření na 10 cm, ale dál už se nadařilo postupovat a ozvy mimča začaly padat a byl nám nabídnut císařský řez. Upřímně jsem si říkala, jestli to nevzdávám příliš brzo, protože mám v sobě trošku zakořeněné řeči z okolí, že “císař není porod” a nezvládla jsem to psychicky ani fyzicky. V ten moment mi pomohl Janči pohled a zkušenost, že už je miminko vyčerpané a doporučila by nepokračovat a opravdu na císaře jít. A jsem ráda, že jsme se s její podporou takto rozhodli a za půl hodiny se narodila naše holčička ve správném čase (nenadechla se sama a pár hodin si pobyla v inkubátoru, aby ji preventivně pomohli) a je krásná a zdravá. 

Janča nás navštívila pak ještě v porodnici a pomohla mi zpracovat i těžší emoce. Pomohla nám s kojením. Přišla poté i k nám domů, podívat se na mě i miminko, jak se nám daří, zkontrolovat zda je vše v pořádku, jak jde kojení a vytáhla mi stehy po císaři… a tak celkově mám pocit, že jsem se na ní mohla s čímkoliv obrátit a s obrovským klidem mi poradila a provedla mě tím. 

Pokud budu ještě někdy rodit, určitě se na ní obrátíme znovu 🙂

Ondrův příběh

Když jsem byl požádán, abych napsal náš porodní příběh, chvíli jsem se zamyslel, na čem konkrétním tuto událost vystavět, jelikož to byl opravdu POROD a komplikací bylo spoustu. Pro někoho, kdo to zažívá poprvé, je to na psychiku opravdu náročné a bohužel vám k tomu nepomůžou příběhy známých a nastudování všemožných kurzů a podcastů. Co vám ale může opravdu pomoci, je přítomnost odborníka, který vám je po celou dobu nablízku a dodává vám sílu, kterou už se vám v sobě nedaří naleznout. Co mi ale přišlo “vtipné”, že moje první myšlenka nebyla vybarvit celou událost v porodnici ve Vyškově, kde se zrodilo naše štěstí, ale paradoxně situaci až o zhruba 3 týdny později. Naše největší komplikace přišla mnohem později, než u porodu a především v momentu, kdy jsme to vůbec netušili.

Manželce začala horečka, kterou jsme považovali po kontrole u doktora za sedmou nemoc. Po zkolabování během 2.noci a zvyšování se teploty během 3.dne při nezabírání paralenu jsme situaci začali aktivně řešit obvoláváním doktorů. Neměli jsme ale štěstí a nedařilo se dovolávat. Z vyčkávání v čekárně, kdybychom netušili, kdy přijdeme na řadu, jsme měli obavu, poněvadž manželka měla podezření na silně infekční sedmou nemoc. Naštěstí jsme ale byli stále v kontaktu s Jančou, která byla velmi flexibilní a vždy naprosto pohotová, když jsme cokoliv potřebovali i po porodu. Vysvětlili jsme naši situaci a Janča bez váhání zareagovala, že nejhorší možná varianta, je zánět dělohy a bylo by vhodné ji vyloučit. Po poněkud náročném přemlouvání jsme se objednali na Obilní trh, kde byl pan doktor v první moment nedůvěřivý a manželku chtěl s její “sedmou nemocí” poslat domů. Naštěstí se ho podařilo přemluvit. Po krátké kontrole bylo jasné, že manželka musí okamžitě na operační sál na dočištění dělohy a poté zůstala v nemocnici s ATB na silný zánět. Následující hodiny i dny, kdy jsem s malou zůstal sám, nebyly ideální, ale to je podřadnější tomu, že kdybychom od Janči neměli doporučení tuto situaci okamžitě řešit, mohlo vše dopadnout úplně jinak, tak jak si ani nechci představovat. Jak poté zhodnotil pan doktor: “Já jsem měl předsudky a Vaše PA měla předtuchu.” Janča nemá jen nějaké předtuchy, ale hlavně obrovské zkušenosti 🙂

Děkujeme Sára a Ondra

Naše Bobulka (pracovní název našeho třetího pokladu, neboť jsme se po chlapečkovi a holčičce rozhodli nechat překvapením, zda nejmladší přírůstek bude bráška nebo sestřička) měla cestu na svět specifickou a “na dvakrát”. Rozhodli jsme se s Honzou, že po dvou ambulantních porodech ve Vyškově si tentokrát ušetříme cestu a zvládneme to doma. V době, kdy jsme na začátku těhotenství hledali porodní asistentku Jana ze zdravotních důvodů nepřijímala nové klientky, ale dala nám tip na Romanu Kramnou, která byla ochotná jít k plánovanému domácímu porodu. Romanka nás prováděla celým těhotenstvím a dohodly jsme se, že k porodu by šla právě s Janou, protože je lepší, když tam budou dvě. Myslela jsem si, že mě potřetí už nic nepřekvapí, ale Bobulka se rozhodla, že příchod na svět a domácí porod potřebuje generálku, a tak ve 39.tt přišli celodenní pravidelné kontrakce a příjezd Jany s Romčou. Kontrakce ale nikam nevedly a tak se holky šly projít a Bobulka si v poklidu rozhodla ještě na svůj příchod na svět ještě počkat.

Týden po termínu porodu, ve čtvrtek 7.11. ráno jsem vypravovala děti do školy a školky a začaly dost bolestivé kontrakce. Zrovna ten den Honza zaspal a jeho probuzení mu moc nezávidím, neboť jsem ho vzbudila s tím, že zaspal, musí rychle odvést děti a mimochodem rodím. Já byla překvapivě naprosto v klidu a v krásném rozpoložení, jen jsem potřebovala akutně dostat děti z domu, abych měla klid. Když všichni odjeli a napsali jsme PA, šla jsem si dát vanu a kontrakce se hezky rozjížděly. Romanka byla od předchozího večera u porodu ve Vyškově, takže přijede prý jen Jana. Tomu jsem se jen smála, protože naše děti tendují vybrat si k porodu Janu ať chce nebo nechce, protože u porodu Klementinky před 4 lety byla Jana taky záložní na víkend, kdy moje PA nemohla, a nakonec s námi u toho byla právě ona. Takže mě ani nepřekvapilo, že to nakonec bude právě Jana, která naší Bobulce pomůže na svět. S Janou přijela úžasná dula Kristýna Beránková, se kterou jsme se seznámily ve dveřích ložnice při kontrakcích, rychle si potykaly, a za její masáž a nahřívání zad jí budu vděčná asi do smrti.

Za krátko přijel i Honza, který byl o něco nervóznější než já z toho, že jsem byla doma sama. Mě samotnou hrozně překvapilo, jak v klidu jsem byla, všechno šlo krásně, byť bolestivě kupředu. Hudba, kterou jsme spolu vybrali hrála, svíčky voněly a kontrakce sílily. Když už začaly být velmi intenzivní, problesklo mi hlavou, že už je asi trochu pozdě na změnu názoru ohledně analgetik…  Protože úplně stejné myšlenky mě napadaly při předchozím porodu, věděla jsem, že už je miminko blízko. Jana celou domu jemně měřila ozvy, dávala pozor, zda je vše v pořádku, a Kristýnka mi masírovala záda a dávala studené obklady na čelo. Honza nosil nahřáté ručníky a dával mi proteinové shaky, prostě péče jak ve wellnessu.

Šla jsem ještě na záchod a tam mi praskla voda a už to jelo. Jana se mě jen zeptala, zda dojdu zpět do ložnice, na což už jsem neodpověděla, jen si klekla na všechny čtyři, protože Bobulka se drala na svět. Na pár zatlačení, s trochou Janiny pomoci (malá se rozhodla totiž jít na svět ručičkou napřed na Supermana) bylo miminko v 11:26 na světě. Nikdy nezapomeneme na ten moment absolutního štěstí, v koupelně na zemi, opřená o Honzu, jsem porodila a hned jsem si miminko přivinula na hruď a pak jsme se podívali, a zjistili, že je to holčička a Killianek s Klementinkou mají sestřičku. K překvapení přítomných jsem se asi po 10 minutách zvedla a i s Celestinkou odešla do ložnice si lehnout a pokračovat v bondingu. Za nějaký čas jsem porodila i placentu, Jana mě krásně zašila drobné vnitřní poranění a všichni jsme spolu odpočívali. S ohledem na to, že mám srovnání a šili mě po každém porodu, Janino šití bylo jediné, které jsem skutečně necítila, bylo krásně umrtvené a vše se výborně zahojilo. V porodnicích na injekcích evidentně šetří, protože jejich šití bylo o poznání bolestivější. Jana i Kristýna s námi ještě pár hodin zůstaly a Jana přijela druhý den na kontrolu Celestinky a kojení.

Další dva dny k nám přijela na kontrolu, odběr z patičky a seznámení se s miminkem i Romča, která nakonec porod nestihla. Navečer přijely i starší děti a všichni naskákali za mnou a Celinkou do postele a seznamovali se. Byl to nádherný a silný zážitek. Celý porod i další dny provázel klid, láska a to, že jsme mohli být nerušeně spolu a já jsem se cítila nesmírně posilněná. Vtipný detail, kterému se doteď smějeme je, že z našich tří dětí Celinka nejvíc miluje být doma a vždycky, když se odněkud vrátíme, tak je hrozně štastná, že je zase doma. Honza tvrdí, že je to tím, že se tu narodila, tak kam by trajdala?? Janě jsem vděčná, že do toho s námi šla, že pomohla Celince na svět a že její klid, rozvaha a v neposlední řadě obrovská odbornost a zkušenosti nás provedly tímto velkým dnem. Pokud bych někdy rodila znovu (což se asi nestane), tak jedině zase doma, zase s Janou.

Děkujeme Kristýna a Honza

Moje cesta k soukromé / komunitní porodní asistence nebyla přímá. Jelikož jsem čekala první dítě, tak jsem pořádně nevěděla do čeho jdu a z porodu jsem měla velký respekt, tak jsem si hledala nejrůznější  informace. Na stránkách FN Brno jsem našla první zmínku o možnosti mít u porodu konkrétní porodní asistentku a přišlo mi to jako skvělý nápad, pocit jistoty a bezpečí – mít někoho, kdo mě bude znát, bude vědět co chci a co ne a komu nebude třeba vše znovu vysvětlovat  pokud by porod trval déle (střídaly se směny). Navíc i když se dnešní zdravotnictví od dob socialismu dost posunulo a i když jde o profesionaly, tak né vždy má každý svůj den a v tak náročný a speciální moment, jako je porod, tak je důležité mít někoho komu můžete věřit a cítíte se dobře v jeho společnosti. Jelikož FN Brno nenabízí již dále péči v šestinedělí, tak jsem začala hledat právě komunitní / soukromou PA a narazila na Janu. Před porodem jsme se sešly několikrát, abychom jednak probraly anamnézu, porod, jaké jsou možnosti, dále pak péči po porodu, péči o miminko a kojení.

Jako rodilá brňačka jsem chtěla, aby se i malá narodila v Brně, tak padla volba na FN Bohunice, sice tam Jana nemohla porod přímo vést, ale mohla tam co by doprovod být. Nakonec jsme měli štěstí na PA z Bohunic a musím říct, že Jana a PA z porodnice tvořily úžasný tým, skvěle spolupracovaly a doplňovaly se. 

Jana byla celou dobu porodu u mě (běžně PA chodí na kontroly cca co půl hodina, ale není pořád s rodičkou), podporovala, ujišťovala, uklidňovala a i když porod probíhal samozřejmě úplně jinak než jsem čekala (vyvolávaný a rychlý), takže skoro nic z toho co jsme si plánovaly (změny poloh, stanovišť, sprcha atd.) nevyšlo, tak jsem za to vše ráda a za Janu, že mi byla oporou a jistotou, skvěle o nás pečovala a pak po porodu, pomáhala s přiložením malé a kojením, byla s námi celou dobu než nás přeložily na pokoj.

Po propuštění z porodnice samozřejmě přišla ještě na několik kontrol k nám domů, kdy zkontrolovala jak se hojím, jak malá prospívá, pomohla s kojením atd. Moc si cením její podpory a klidu, jen díky ní jsem nevzdala kojení a celkově se uklidnila. Zpětně bych řekla, že ano porod je náročný, ale první dny po něm jsou ještě těžší, kdy je člověk na vše „sám“ neví co má dělat, že je normální, že mléko hned není, že miminko brečí má hlad, ale je potřeba to nevzdat.

Díky Janě, její podpoře jsme nakonec vše zvládly a malá dnes spokojeně roste a prospívá.

Zdeňka!

Poprvé jsem se s Janou setkala v šestém měsíci. Mluvily jsme hlavně o těhotenství a porodu a už tenkrát jsem hodně myslela na podporu, kterou budu potřebovat, až budeme s Aničkou a s manželem doma z porodnice. 

Ani jsem netušila a možná vlastně už tušila, jak zásadní tato podpora bude. Díky několikatýdenní poporodní péči Jany je pro mě dnes kojení přirozenou součástí našeho vztahu s Aničkou. Byla to ale cesta dlážděná velkou nejistotou, slzami i vztekem. Když jsem zjistila, že Anička jen samotným kojením nepřibývá na váze, propadla jsem se do pochyb. Pediatrička to rychle shrnula… Anička nepřibývá, začněte s umělým mlékem. Díky Janě, která mě trpělivě provedla tím, jak to nevzdát a nezůstat jen na láhvi, jsem během čtrnácti dnů postupně odložila jak umělé mléko, tak odsávačku. Ještě několikrát jsem upadla do velké nejistoty, jestli je moje mléko dostatečné. Vždy ale přišlo ujištění a podpora. Nešlo jen o provedení technikami, jak to celé zvládnout. Bez psychické podpory, která se mi dostávala doma v bezpečí, kterou mohl vnímat, učit se a přebírat i manžel, bych to nikdy nezvládla. Díky těm čtrnácti dnům na začátku naší společné cesty s Aničkou je dnes kojení chvílemi odpočinku, utišení, zpomalení a naší velké lásky. 

Děkuji Lucie