Amálka 26. 6. 2021

Když jsem zjistila, že čekám miminko, nevěděla jsem o dětech ani o porodu vůbec nic. Co jsem ale věděla určitě bylo, že chci mít vedle sebe kromě mého muže i někoho zkušeného, někoho, kdo mě bude doprovázet a na koho se budu moct obrátit jak při samotném porodu tak i před ním a po něm. Ten “někdo“ pro mě byla právě Jana a nemohla jsem si vybrat lépe. Dala jsem na svoji intuici a ze všech porodních asistentek, které na mě tehdy na Googlu vyskočily, jsem měla pocit, že mám zavolat právě jí. Možná mi to našeptala sama Amálka, která se nám s Janinou pomocí narodila 26.6.2021.

Během těhotenství jsme se s Jančou potkávaly u ní doma. Cítila jsem se tam vždycky příjemně a nebála jsem se zeptat na cokoliv. Jana mi všechno trpělivě vysvětlovala, i když to byly určitě často otázky, na které musela odpovídat už tisíckrát:) Po povídání vždycky zkontrolovala bříško a poslechla si miminko. Měla jsem tam pocit, že je o mě postaráno mnohem lépe, než když jsem odcházela z ordinace gynekologa. Na dvou návštěvách byl se mnou i můj muž, který byl i díky tomu u porodu pak mojí velkou oporou.

V den porodu jsme Janě psali už kolem 7 ráno, že se asi bude něco dít. Tou dobou už jsem cítila, že tohle jenom poslíčci nejspíš nebudou a že Amálka už bude brzy u nás. Kolem 9, když už byly kontrakce pravidelné, zavolal můj muž Janě, která u nás byla do půl hodinky, vyšetřila mě a zavelela k odjezdu, když zjistila, že jsem otevřená na 5cm. To mi, jako prvorodičce po teprve pár hodinách kontrakcí, dodalo sílu. Byla jsem ráda, že to postupuje hezky rychle. Jana jela do Vyškova před náma a když jsme dorazili, už tam byla. Po krátkém vyšetření jsem šla hned na porodní sál, kde jsem chtěla pokračovat v prodýchávání kontrakcí v kleče, stejně, jako mi to vyhovovalo doma. Na porodním sále jsem byla jen já, můj muž a Jana.
Když došlo na tlačení, chtěla jsem pořád zůstat ve stejné poloze, Jana mi ale navrhla jinou, protože viděla, že v kleče to nepostupuje tak, jak by mohlo. Jsem šťástná, že jsem na její doporučení dala. Amálka byla díky tomu venku na pár zatlačení a navíc máme krásný zážitek s tatínkem, protože to byla poloha, při které jsem byla zapřená o něj a on mě mohl držet a povzbuzovat mě. Oba na to často vzpomínáme.
Když byla Amálka na světě, přiložila mi ji Jana k prsu, kde se hned krásně přisála, a následoval krásný bonding.

Od prvního píchnutí v bříšku až po narození Amálky to celé trvalo 11 hodin. Jsem si jistá tím, že to bylo takhle rychlé a krásné díky tomu, že jsem se celou dobu cítila bezpečně. Jana na porod dohlížela laskavě. Povzbuzovala, pomáhala, nikdy mě do ničeho netlačila. Bylo to takové, jaké jsem doufala, že to bude, a já za to moc děkuju.

Ve Vyškově nestihli udělat patičkový test, protože jsme odešli domů dříve. To ale nebyl problém, protože nás přišla Jana hned další den navštívit a udělala ho ona. Amálka to díky tomu zvládla bez pláče, protože jsem ji mohla chovat a patičku nahřívat.
Tím ale péče z její strany neskončila, i když odjížděla další den na dovolenou. Sama obvolala její známé laktační poradkyně, zařídila mi návštěvu a pak mi z dovolené několikrát psala a zajímala se, jak se máme. Když jsem měla pochyby, tak mě krásně uklidnila, a jsem si jistá, že kdyby zrovna nebyly prázdniny, viděly bychom se v těch dnech po porodu ještě mockrát.

Jsem moc ráda, že jsem tehdy dala na svoji intuici (nebo Amálčino našeptávání) a vybrala si právě Janu. Bylo to krásný, děkujeme:)

K+L+A

Olga 26. 3. 2021

Naše těhotenství s malou Olí bylo tak pohodové, že nebýt rostoucího břicha, ani o ní nevíme! Od třetího měsíce nám navíc začala dělat společnost i milá Jana, porodní asistentka doporučená přáteli. Vídali jsme se jednou měsíčně, sdíleli pochybnosti, ladili představy a připravovali se na porod, který nás čeká. I díky tomu jsme byli v klidu a těšili se. Ačkoliv jsme byli vzhledem k poloze plodu navnaděni na dřívější termín, Olga si týden počkala. Už jsme se skoro i stavěli na hlavu, aby to bylo! Ve čtvrtek ráno jsem ale věděla, že je něco jinak. Slabé, lehce intenzivní záchvěvy jsem sdílela jen s Janou, kdyby to nebylo ono. V podvečer jsem vyrazila na svižnou procházku se psem, před domem potkala několik sousedů, se kterými jsme strávili slunečnou hodinku. Jedna z přítelkyň mi řekla: To už nebude dlouho trvat! Po schodech domů se záchvěvy lehce zintenzivnily. Dali jsme si skleničku červeného, čaj z maliníku, koukli na Maigreta, poskákali na balóně (a kdo ví co ještě) a šli si lehnout.

Já už neusnula, před půlnocí přišla první kontrakce. Pár jsem si jich prodýchala v posteli, zkusila jsem vanu, jestli to neodezní. Po návratu do postele mi kolem půl třetí praskla voda. S Janou na telefonu, s ručníkem v klíně a lehkou nervozitou jsem vzbudila partnera. Do porodnice jsme kvůli pozitivnímu streptokokovi dorazili už kolem páté, ačkoliv kontrakce nebyly tak silné, jak jsem ještě nevěděla, že mají být. Jana už v porodnici byla, neboť se nám podařilo sesynchronizovat se ještě s jednou “Janinou ženou”. Porodila, když jsme přijeli. S námi Janu čekal ještě celý dlouhý den plný mnou dosud neznámé bolesti. A Jana mi do celého toho neznáma vnesla klid. Byla můj anděl. Věděla jsem, že si s porodem dítěte moje tělo a hlava poradí, ale věděla jsem i to, že Jana mi pomůže, abych to co nejlíp zvládla. Že tam je pro každý případ, který se může stát. A tak se nám v jeden březnový pátek ve čtyři odpoledne stal maličký zázrak. Říkáme mu Olží 🖤

Marek 4. 11. 2020

Syn Marek přišel na svět 4. 11. 2020. Byli jsme rozhodnutí již dávno před jeho početím, že bychom chtěli oslovit k doprovázení při porodu porodní asistentku, jen jsme jako prvorodiče s žádnou neměli zkušenosti, proto jsme si nechali poradit od kamarádky, která nám doporučila právě Janču. Již od první schůzky jsme věděli, že Janča je na to ta pravá, vždy jsme od ní odcházeli v klidu a spokojení. Absolvovali jsme u ní také předporodní přípravu, vše nám sdělovala s respektem, nestrašila nás ani nic nebarvila na růžovo, žádné naše rozhodnutí nehodnotila, nechávala rozhodování na nás.

Za Jančou jsem dojížděla také ke konci těhotenství na poradnu, moje lékařka z důvodu karantény neordinovala a já jsem byla moc ráda, že nemusím shánět náhradního lékaře a mohla jsem být v péči osoby, kterou jsem znala a důvěřovala jí. S Jančou jsem se mohla otevřeně bavit o všem, nikdy jsem neměla pocit, že by se na mě dívala skrz prsty a našla jsem u ní vždy pochopení.

Marek se narodil 40+3, do Vyškova jsem nestihla jet ani jednou na vyšetření, byla jsem tam pouze na registraci a pak až u porodu. V den, kdy začaly kontrakce, jsme Janči napsali zprávu, aby věděla, že se něco děje a byla připravena. Nebyla jsem si ale nejprve jistá, zda nejde o poslíčky a chtěla jsem počkat, až budou pravidelnější. Po několika hodinách manžel i přes moje naléhání, myslela jsem si, že to ještě nemůže být ono, napsal Janči, která za námi přijela. Po vyšetření zjistila, že je nejvyšší čas na přesun do porodnice a pro jistotu jela autem ihned za námi. V porodnici jsem se setkala s lékařkou pouze při příjmu a na konci porodu, jinak jsme v místnosti byli pouze my rodiče a Janča za námi docházela, ale nechávala nám soukromí. Byla nastavena atmosféra, kdy jsem se cítila naprosto bezpečně a mohla jsem si v klidu bez nátlaku svým tempem prodýchávat kontrakce. Když jsem v druhé době porodní byla již vyčerpaná, Janča mě povzbuzovala. Při samotném porodu jsem ocenila, že jsem si mohla sama zvolit polohu, jakou jsem potřebovala a preferovala, což bylo v polokleče. Ihned po narození mi syna přiložila Janča na hruď a společně s manželem mi pomohli na lůžko, kde probíhal bonding. Měli jsme v plánu ambulantní porod a po bondingu odejít z nemocnice, ale vzhledem k mé větší ztrátě krve jsme zůstali až do rána, kdy si pro nás potom tatínek přijel a odvezl nás.

Porodem ale péče z Jančiny strany neskončila. Dojížděla za námi domů, radila s kojením, se kterým jsem měla problémy ještě dlouho po porodu a sama od sebe nám psala sms zprávy, jak se máme a jak to jde, což nás vždycky moc potěšilo a povzbudilo. Když jsme měli nějaký dotaz, Janča nám trpělivě odpovídala, stála při nás v nejdůležitějších dnech našeho života a byla přítomna tomu nejkrásnějšímu okamžiku, který jsme zažili. Už navždy bude součástí naší rodiny.

J+O+M

Klementinka 10. 10. 2020

Naše Klementinka si svůj příchod na svět vybrala naprosto samostatně a bez ohledu na naše plány a více či méně nápadné výzvy k vyklizení prostor. To, že přijde na svět za pomoci Jany byla také její rozhodnutí, a já jsem za ně velmi vděčná.

Starší bráška Klementinky se narodil ve Vyškovské porodnici se soukromou porodní asistentkou, a tak jsme s Honzou od začátku věděli, že chceme rodit tam (nebo doma) a s porodní asistentkou. Celé těhotenství jsme chodili k Johance a byli jsme moc spokojení s celistvým přístupem k těhotenství a vděční za její rady. Malá měla termín porodu 1. 10., nicméně s ohledem na to, že starší synek se narodil téměř dva týdny po termínu, neočekávala jsem, že by přišla na čas (a to navzdory obavám gynekoložky z předčasného porodu). V říjnu měla Johanka pouze jediný víkend dovolenou a na tento víkend jsem se domluvila na pohotovosti s Janou. Ze začátku jsem byla nervózní z toho okna, ale po setkání s Janou, se kterou jsme si hned sedli, jsem se naprosto uklidnila, dala věcem volný průběh a naší holčičce řekla, že jí věříme, a že jsme připravení, až bude chtít ona, a to asi zabralo víc, než všechny maliníky dohromady.

V pátek jsem byla na kontrole v porodnici a slyšela jsem plakat miminka ze šestinedělí a malá se začala tak hodně hýbat a myslím, že je taky slyšela. Celý pátek jsem se cítila tak nějak jinak, a říkala jsem si, jestli to přijde. Chudák Jana měl z pátku na sobotu noční a opravdu jsem jí to nepřála. V sobotu ráno jsem se probudila v 6:30 s mírnými kontrakcemi po 5min, kterým jsem moc nevěřila (u syna byla kadence i intenzita od začátku úplně někde jinde). Honzovi (manželovi), jsem řekla, že to vypadá, že se něco děje, ale ať ještě nevolá Janě, ať se trochu vyspí, ale ať zavolá tchýni, ať radši přijede hlídat Killianka (syna), „kdyby něco“. Tchýně se švagrem přijela kolem 9, já se cítila příjemně, pouštěla jsem si relaxace z kurzu hypnoporodu a pořád jsem napůl nevěřila, že je to opravdu porod. Honza ale radši už zavolal Janě, a ta mu řekla, že jestli nechci rodit doma, že bychom měli vyrazit. Sice se mi moc nechtělo, ale říkala jsem si, že radši tu cestu absolvuji teď, když jsou kontrakce velmi snesitelné, než při „ostré“ fázi porodu.

Cesta do porodnice byla fajn, vtipkovala jsem, a ještě volala s tátou, že jedeme. Přijeli jsme kolem 10. Vstupní vyšetření proběhlo dobře, dostali jsme „ten dobrý“ sál ve Vyškově, s vanou a vlastní koupelnou (ostatní mají záchod přes chodbu). Uvažovala jsem o vaně, ale s Janou jsem probrala, že by to mohlo potenciálně porod i zbrzdit, tak jsme se nakonec domluvily na nápařce. Kontrakce byly pravidelné, po 4-5min a nabíraly na intenzitě. Po nápařce se to rozjelo více a cítila jsem, že už je malá blízko. Pendlovala jsem mezi lůžkem, matrací a záchodem, aromalampa a relaxační afirmace byly moc příjemné, stejně jako masáže manžela a podpora Jany. Nikdo nás nerušil a já jsem si užívala, že jsem porod měla plně pod kontrolou, přesně jsem cítila, kde malá je, jak vše postupuje jak má. Kontrakce jsem pěkně prodýchávala a měla jsem radost, jak vše běží rychle a jak má. Těsně před 12 přišla doktorka, že musíme udělat test na Covid, což mě hrozně pobavilo, protože malá byla opravdu blízko narození, a chtěli jsme jít ambulantně. No test mi udělala mezi kontrakcemi na záchodě, komedie. Pak ještě, že je potřeba monitor, ten udělala Jana když jsem klečela na žíněnce a stihla možná 10 min, protože pak už jsem začala tlačit, neb malá se drala na svět. Malou jsem částečně vytlačila na čtyřech, ale cítila jsem, že se mi bude tlačit líp na boku (tak se narodil syn), tak jsem se přesunula na lůžko, lehla si na bok a s pomocí manžela, který mi držel nohu jsem malou vytlačila. Voda praskla asi dvě kontrakce před tím, než se malá narodila, a jak praskla, tak malá vyjela jak po skluzavce. Myslím, že právě díky tomu, že voda držela tak dlouho, byl porod tak „bezbolestný“.

Klementinka se narodila ve 12:17, přibližně dvě hodiny po tom, co jsme přijeli do porodnice. Jana mi dala podala malou a já jsem si ji dala na hruď. Dotepal pupečník (asi 10-15min), zkontrolovali jsme, že je dotepaný, manžel ho přestříhl, porodila jsem placentu a doktorka mi pár stehy zašila drobná povrchová poranění. Celou dobu byla malá u mě na bondingu a asi za půl hodinky se sama přisála. Na sále jsme byli asi 2-3 hodinky všichni spolu, já si dala i oběd. Zkonzultovali jsme s Janou, dětskou sestrou i gynekoložkou odchod ambulantně a všichni nám potvrdili, že nevidí problém, a že by to v našem případě i doporučili. Šla jsem se osprchovat a manžel s Janou šli malou zvážit a zabalit – malá vážila 4040g. Honza a Jana mě pak doprovodili na šestinedělí na kontroly a papírovaní a šel nachystat auto a sedačku. Asi za hodinku bylo všechno hotovo a jeli jsme domů. Kolem 4 odpoledne jsme byli všichni zase hezky doma a spolu a tulili jsme se v posteli. Byl to nádherný zážitek, nádherný vědomý porod a jsem moc ráda, že nás Jana doprovázela a byla nám svým klidem a rozvahou velkou oporou.

Kristýna